*1802 – †1877
Otec Alois Schnirch svou prací silničního komisaře do jisté míry zřejmě předurčil celoživotní profesi svého prvorozeného syna Josefa, který se narodil v Sobotce. Po gymnáziu absolvoval Pražskou polytechniku a už v roce 1821 nastoupil v Poděbradech jako řadový cestmistr. Po dvou letech byl přeložen do Štýrského Hradce do mapovacího oddělení. Od roku 1823 začal spolupracovat na projektech i realizace staveb řetězových mostů a řetězových střech se svým strýcem Bedřichem Schnirchem. Ze Štýrského Hradce povýšil na geometra v Lublani a přes další pozice v Pardubicích a Chrudimi se v roce 1833 se až do roku 1840 usazuje opět v Poděbradech jako okresní cestmistr ale s mnohem širším záběrem. V Poděbradech stavěl povodňové kanály pod inundačním mostem, byl jmenován přísežným zeměměřičem krajského zemského ředitelství, postavil poštovní dům v Sadské, kamenný most v Nymburce, sbírá pochvalná uznání z Pardubic, Chrudimi, Nymburka, Poděbrad, Jičína, Českého Brodu, Sadské. V 1836 se v Poděbradech oženil s Eleonorou Kulichovou z vlivné poděbradské rodiny, jejíž otec František Kulich (1778–1852) pocházející z nedalekých Rašovic, se stal v roce 1842 poděbradským purkmistrem. Začínal jako tkadlec, později se věnoval obchodu, hodně cestoval, zbohatl a v Poděbradech skoupil řadu pozemků, mimo jiné i bývalý obrovský sad Sainspareil pátera Rösslera. Manželé Schnirchovi se stěhují do Strakonic, potom do Vídně, ale to nebrání Josefu Schnirchovi, aby dva roky spolupracoval s Joachimem Barrandem, pro nějž trasuje železnici podél Berounky. V té době také spolupracuje se strýcem Bedřichem na výstavbě mostu v Poděbradech. V roce 1843 je jmenován inženýrem státních drah. Zřejmě na 4 roky v letech 1846–1850 se opět vrací pracovně do Poděbrad. Za poděbradský okres v roce 1848 kandiduje do ústavodárného sněmu v Kroměříži, ale nebyl zvolen. Uspěl domácí rodák, notář Jan Šantl, jehož syn Hynek si později vzal za ženu Schnirchovu dceru Terezii. V roce 1848 patří mezi účastníky Slovanského sjezdu v Praze (účastní se s Františkem Turinským) a následující rok získává od tchána Františka Kulicha jako dodatečné věno rozlehlý dvorec Sainspareil. Následující rok je přeložen do slovinského městečka Sežana, kde projektuje jižní dráhu z Lublaně do Terstu. Bere s sebou všech sedm dětí, ale s nimi jede i vychovatel, písař a majordomus Michal Mácha (bratr Karla Hynka Máchy). Ve Slovinsku se angažuje ve sbírce na pražské Národní divadlo. Za úspěšné vybudování železniční trati z Vídně do Terstu je vyznamenán v roce 1857 zlatým záslužným křížem s korunou. Záslužný kříž opravňoval požádat o udělení dědičného šlechtického titulu, ale Josef o něj nepožádal z vlasteneckého přesvědčení. Zhruba od roku 1858 se stěhuje do Prahy, pak zase do Štýrského Hradce, kde je v roce 1868 penzionován. Přesto se stále věnuje výstavbě železnic a stěhuje se za prací v krátkých intervalech do Vyškova, Olomouce, Šternberka, do Kljuže. V roce 1873 pro pracovní zaneprázdnění prodává v Poděbradech dvorec Sainspareil, protože nemá čas se mu více věnovat a stěhuje se definitivně do Prahy a finančně i odborně pomáhá synovi Bohuslavovi stavět jeho dům s ateliérem v Praze na Královských Vinohradech v Mikovcově ulici. Josef Schnirch byl silně vlastenecky založený, přátelsky se stýkal s Františkem Ladislavem Riegrem, Františkem Palackým, což jeho nadřízení nelibě nesli, ale respektovali ho pro jeho vysokou odbornost. To mu umožňovalo vést velmi dobře zaopatřený život. Z pracovních důvodů hodně cestoval a rodina jezdila s ním, proto pravidelně vozil s sebou vychovatele, protože výchova jeho dětí pro něj byla velmi důležitá. Byl také velký milovník a znalec přírody. Pokud mu to dovolila práce, chodil se svými dětmi na procházky, zastavil se u každého broučka, květiny, zvláštního kamene a vysvětloval, jak se to jmenuje, jak žije, je-li užitečný či škodlivý. Věnoval se také podpoře vědy a umění a aktivně spolupracoval na vytváření Ottova slovníku naučeného. (LL)