*1930 – †2011
Sportovec, učitel a poděbradský místostarosta měl sice po otci v žilách ukrajinskou krev, ale Poděbrady se mu staly srdeční záležitostí řízením osudu, když jeho otec Valentyn Simjanciv (1899–1992), rodák z vesnice Velykyj Burluk v dnešní Charkovské oblasti musel jako účastník neúspěšné války za ukrajinskou nezávislost ve dvacátých letech minulého století odejít do emigrace. Masarykovské Československo těmto lidem bez domova otevřelo náruč a Valentyn jako řada jeho vrstevníků vystudoval v Poděbradech zdejší ukrajinskou akademii, konkrétně hydrotechnickou fakultu. V roce 1929 získal inženýrský titul a pak pracoval v různých místech po naší republice, kde mohl uplatnit své nabyté znalosti. Aby se po 2. světové válce vyhnul hrozící deportaci do SSSR, odešel na jaře 1945 do americké okupační zóny v Německu. Odtud brzy přesídlil do severní Ameriky, kde strávil zbytek života a nově se snažil uplatnit své výtvarné zájmy a schopnosti. V Americe v roce 1967 napsal čtyřdílné memoáry „Studentski časy,“ které o šest let později také knižně vydal ve Washingtonu. Autor zde připomněl studentskou, tedy vlastně poděbradskou etapu svého života včetně výjezdů na letní brigády. Popsal tam třeba i svůj technický podíl na stavbě silničního mostu mezi Rokycanskem a severním Plzeňskem u obce Liblín o prázdninách v roce 1928. Se synem se po emigraci potkal už jen dvakrát v době uvolnění v šedesátých letech. Zemřel daleko od své rodiny ve městě Philadelphia. Syn autora memoárů Radomír zůstal po květnu 1945 se svou českou matkou v Československu a otce do emigrace nenásledoval. Do základní školy však začal chodit v Pardubicích, kde otec právě pracoval, ale když se cesty jeho rodičů v roce 1942 definitivně rozešly, vrátil se s matkou zpět do Poděbrad do jejich rodinného domu v dnešní ulici Dr. Beneše. Po pozdějším absolutoriu na pedagogické fakultě UK opět zamířil do rodného města a nejprve nastoupil jako asistent katedry jazyků nově zřízené Elektrotechnické fakulty ČVUT. A tam také začala jeho trenérská a funkcionářská činnost v poděbradské Slavii VŠ. Krátce pak učil na Střední zemědělské technické škole, ale zejména dlouhé roky působil jako učitel ruštiny na poděbradské hotelové škole. Nikdy se netajil svými protikomunistickými názory, což bylo dáno nejen jeho původem, ale také osobním zakotvením. Totiž Zbyněk Janata, popravený člen odbojové skupiny bratří Mašínů, byl jeho bratrancem. Kluci bydleli nedaleko do sebe a v dětství se hodně přátelili. A také s Josefem a Ctiradem Mašínovými často společně sportovali. V roce 1956 se oženil s Olgou Matouškovou (na snímku) a v manželství se narodili dva synové Radek a Ivan. Pochopitelně také s manželkou se potkal pod basketbalovými koši, kam zákonitě přivedl i oba své syny. Radomír Simjancev se na řadu let stal jednou z nejvýraznějších postav poděbradského basketbalu. Se sportem začínal jako většina jeho vrstevníků v Sokole a přes házenou se dostal ke košíkové. Samozřejmě byl oporou týmu, odehrál spoustu zápasů, ale velmi brzy se v něm začaly projevovat trenérské ambice. A když se objevila šance trénovat nové družstvo dorostenek, šel do toho bez váhání. Postupem času se ženský basketbal stal jeho hlavní životní náplní. A v něm také dosáhl největších úspěchů. Tým poděbradských basketbalistek pod hlavičkou Slavie VŠ Poděbrady přivedl v letech 1970 – 1972 do 1. ligy a dva roky tam vydržel bojovat se soupeřkami s mnohem profesionálnějším a také bohatším zázemím. Po sestupu do druhé ligy dál působil s družstvem v druhé nejvyšší soutěži, ze které jako trenér nikdy nesestoupil. Výrazně se také zasloužil o (na tehdejší dobu) nevídané družební zájezdy do francouzského města Toulouse. Jako oblíbený učitel a veřejně známý Poděbraďák po roce 1989 vstoupil do ODS a působil jedno volební období jako poděbradský místostarosta. Velkou osobní tragédií jeho života byla skutečnost, že přežil oba své syny i manželku.(ES, LL)