*1907 – †1988
Narodil se v Přepeřích u Semil na dohled od legendárního vrchu Kozákov, vyhledávaném to nalezišti drahých kamenů. V letech 1921–1925 studoval na Státní odborné škole šperkařské pro broušení a rytí drahokamů, zlatnictví a klenotnictví v Turnově, odkud přešel na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde až do roku 1932 byl žákem sochaře a zřejmě největšího českého glyptika profesora Josefa Drahoňovského. Oficiálně to sice byla škola čtyřletá, ale někteří talentovaní studenti si pobyt prodlužovali tzv. čestnými roky. S oblibou se pak později označoval za posledního žijícího českého glyptika. Zmíněná glyptika je umělecká technika rytí do drahých kamenů. Po studijní cestě do Itálie se především zaměřil na uměleckou práci s drahokamy, zejména pak na v nich vytvořené portréty významných osobností a přátel. V letech 1939–1945 působil jako asistent pro glyptiku ve sklářském ateliéru Karla Štipla na UMPRUM. Tehdy vznikla také významná Havlasova série rytých váz a dóz. Pro výstavní síň ARS v letech 1946–47 navrhl tvarově ojedinělý nápojový soubor. Po druhé světové válce působil až do roku 1952 jako ředitel Státní odborné školy sklářské v Kamenickém Šenově, ale nepodařilo se mu školu zachránit před zrušením. Od roku 1953 do roku 1970 učil na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze a působil jako odborný poradce Vysoké školy pro výtvarná umění v Drážďanech. V té době se přestěhoval blíž Praze do Poděbrad, kde si v rodinném domku na Žižkově zřídil glyptický ateliér. Soustředil se zejména na portrétní glyptiku. Měl vzácný cit pro detail, pro miniaturu, a v tvorbě rytin do drahých kamenů se stále zdokonaloval. Významné jsou jeho kameje (reliéfní rytina) a intaglie (negativní vhloubený reliéf) v horském křišťálu s portréty Josefa Seiferta, Bohumila Říhy, Adolfa Branalda, Františka Kožíka, Jaroslava Vojty, Ladislava Peška, Eduarda Hakena, Cyrila Boudy a dalších. Do této skupiny náležela i série autoportrétů. Z historických osobností portrétoval Jiřího z Poděbrad, J. A. Komenského, Antonína Dvořáka, Zdenku Braunerovou, Jana Hellicha, Ludvíka Kubu, S. K. Neumanna, nebo třeba F. X. Šaldu. Mezinárodní uznání získaly kameje s portréty anglické královny Alžběty II. a papeže Jana Pavla II. Téměř dvě stovky rytých portrétů, některé změněné zlatou montáží ve šperky, se zařadily k mimořádným dílům českého výtvarného umění. Havlas tak bezprostředně navázal na odkaz učitele Josefa Drahoňovského a italské renesanční glyptiky. Jeho dílo právem patří k vrcholům této sochařské disciplíny. Přijal spoluodpovědnost za přítomnost i budoucnost obrozené české glyptiky 20. století, ale pokračovatele si nakonec, bohužel, nevychoval. Sklářské umění, jehož je glyptika neodmyslitelnou součástí, se vydalo jiným směrem. Celý život řezal portréty v křišťálu, záhnědě, karneolonyxu, sardonyxu, australském opálu a dalších drahokamech. Je zastoupen ve sbírkách Moravské galerie v Brně, Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, Východočeského muzea v Pardubicích, Západočeského muzea v Plzni, Polabského muzea v Poděbradech, Muzea Českého ráje v Turnově a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. V roce 1981 získal Čestnou cenu Poděbrad, rok nato obdržel Národní cenu a v roce 1987 i titul zasloužilý umělec. Byl skromný, nenápadný a pracovitý člověk. Nesnažil se na sebe, ani na svou tvorbu upozornit za každou cenu, přesto byl nepřehlédnutelný. (LL)