*1931
Poděbradský rodák, který se stále hlásí ke svému rodnému městu, kde trvale bydlí a kde má po matčině linii i letité kořeny. Snad každý zná dům vlevo před mostem se zahradou plnou věkovitých stromů a malým stádem ovcí. Prapradědeček Lubora Stejskala Václav Bláha na začátku 19. století zakoupil rozlehlý pozemek při Labi mezi mosty. Jeho syn Jan Křtitel Ludvík Bláha (1829 – 1883) otevřel obchod se dřevem, kupoval vory, prodával šindele, a když byla v roce 1834 dokončena stavba inundačního mostu, postavil tady dům, který dál přecházel z generace na generaci. Druhý pradědeček Karl Wilhelm Staeger (1829 –1897) byl vrchním lesmistrem knížete Hohenlohe. Dědeček Lubora Stejskala Ing. Jan Bláha (1861 – 1925) byl vrchním inspektorem přes cukrovary, které v té době zažívaly v kraji velkou konjunkturu. Založil krásnou zahradu a park. Měl dvě dcery Gabrielu a Johanu. S Johanou se v Praze na taneční zábavě seznámil otec Lubora Stejskala František. Pocházel z pražské středostavovské rodiny. Dědeček Jan Stejskal se ze zámečnického učně u Ringhofera vypracoval na zámožného pražského měšťana. Tatínek František musel kvůli 1. světové válce přerušit studia techniky a skončit i s lehkou atletikou, kde byl držitelem národního rekordu ve skoku vysokém a narukoval na frontu. Po válce se oženil s Johanou Bláhovou, vstoupil do nově založené Československé armády a v roce 1939 působil jako plukovník jezdeckého pluku v Bratislavě, kde s manželkou po jezdeckém výcviku v Pardubicích s manželkou a synem také žili. Vyučoval i drezuru a do Poděbrad dojížděla rodina jen na dovolenou. Po vyhlášení Slovenského štátu otec s rodinou krátce bydlel na zámku Chocni, kam byla jeho jednotka převelena, ale brzy po okupaci a demobilizaci československé armády se všichni definitivně přistěhovali za rodiči maminky Johany do Poděbrad. Tatínek nastoupil na památkovém úřadu v Nymburce. Lubor zpočátku chodil do školy v Poděbradech, ale když všechny školy, hotely a penziony obsadilo několik tisíc příslušníků Hitlerjugend, české děti se musely učit v přilehlých vesnicích, kam docházely pěšky. Po válce nastoupil na nymburské gymnázium. Když v roce 1946 byla otevřena v Poděbradech Kolej krále Jiřího, přestoupil tam do kvinty, kde uzavřel přátelství s o rok mladším Milošem Formanem, které vydrželo dlouhá léta. Třebaže Lubor nebyl špatný žák, procházel školou s ředitelskými důtkami a dvojkami i trojkami z mravů. Díky rozvážnému, skvělému řediteli Františku Jahodovi všechno dobře dopadlo a po maturitě zamířil na medicínu. Vysokoškolské studium úspěšně ukončil v roce 1956. Už od třetího ročníku pravidelně docházel na Hennerovu neurologickou kliniku a po promoci nastoupil jako sekundář v centru pro dětskou obrnu v Janských Lázních. Tam se potkal s několika politicky nespolehlivými lékaři, pozdějšími předními odborníky – s Františkem Véle, pozdějším špičkovým specialistou na pohybové poruchy a také s legendární dětským onkologem Josefem Kouteckým. Protože ani Lubor nevstoupil do KSČ, jeho návrat do Prahy nebyl žádoucí. Po dvouleté práci na kolínské neurologii nastoupil jako primář na neurologické oddělení v Rehabilitačním ústavu Kladrubech. V té době se seznámil a brzy oženil s víc než hezkou a víc než chytrou právničkou Martou, která v nedaleké Vlašimi pracovala v Blanických strojírnách. V roce 1960 se narodil syn Marek a v roce 1963 dcera Andulka. V Kladrubech zavedl do klinické praxe elektromyografickou vyšetřovací metodu (EMG), kdy zanořenými drátkovými elektrodami snímal aktivitu velkých svalů ovlivněnou polohou těla, dechovou fází a zadrženým dechem. Nálezy se osvědčily jako významná podpora při rehabilitaci. Výsledky přednášel a publikoval v našem i zahraničním tisku a byl za ně oceněný doktorátem věd. Se zahájením habilitačního řízení však nesouhlasil stranický výbor 1. lékařské fakulty. Koncem roku 1969 dostal nabídku Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice, kterou využil a zůstal tam 50 let! Zde začal provádět intraoperační monitorování, což po uvedení do celkového znecitlivění spočívalo v připevnění elektrod na předem určených místech skalpu, ze kterých byly snímány změny napětí (odpovědí). V dalším vývoji monitorace po trepanaci a otevření tvrdé pleny pak lékaři byly snímány odpovědi z povrchu velkého mozku i z hlavových nervů v zadní jámě. Smyslem monitorace bylo včasné zjištění snížení nebo opožděné odpovědi varující před možným poškozením zdravé mozkové tkáně. Své zkušenosti opět publikoval, přednášel doma i v zahraničí. Navzdory praktickým i pedagogickým výsledkům až v roce 1990 mu bylo umožněno, aby se habilitoval na docenta. V roce 1991 byl jmenován profesorem. Získal řadu resortních vyznamenání. Profesor MUDr. Lubor Stejskal, DrSc., je právem považován za průkopníka intraoperační stimulační neurofyziologické monitorace v neurochirurgii. (LL)