POŠÍKOVÁ EMILIE

800 poděbradských příběhů

*1900 – 1996

Rodačka z Poděbrad už od mládí zahořela pro sokolskou myšlenku. Vedle učitelství to byla její druhá láska. A stejně jako za katedrou i v sokolovně byla přísná a spravedlivá. A stejně jako byla uznávanou učitelkou na prvním stupni, byla úspěšná cvičenka i respektovaná cvičitelka. Byla v práci i v koníčku důsledná a nekompromisní. Nesnášela lajdáctví, výmluvy a lenochy. Působila jako vedoucí oddílu dorostenek a žen a během let 1940–1941 své sokolské srdce dala do služeb jednoty jako náčelnice. A protože se plně svědčila, ihned se po skončení 2. světové války a obnovení činnosti Sokola do stejné funkce vrátila, leč jen nakrátko do roku 1948. V osudný rok 1948 byla s dalšími poděbradskými cvičenkami a cvičenci účastnicí legendárního XI. všesokolského sletu, kterým sokolové vyjadřovali spontánní nesouhlas s novým nastupujícím režimem, a není divu, že to byl na dlouhá léta poslední sokolský slet. Cvičila s dalšími ženami skladbu Harmonie pohybu, která na Strahovský stadión přivedla 64 tisíc žen. V Sokole uzavřela celoživotní přátelství s Jarmilou Hellichovou, z jejíž moudrosti celý život čerpala a také jí napsala smuteční projev při posledním rozloučení. Po chvílích euforie, které přinesl všesokolský slet, však brzy přišly problémy i na domácí půdě. Jsou dochovány dokumenty, kdy 4. listopadu 1948 obdržela přísnou důtku od správního odboru TJ Sokol za nevhodné chování od února 1948 až do data vydání důtky, které údajně nebylo v duchu lidově demokratického zřízení. Na to energická Emilie Pošíková obratem reagovala, že s udělením důtky se cítí hluboce dotčena a zejména že důtka postrádá odůvodnění, o jaké nevhodné chování šlo, a proto po sokolsku žádá, aby jí bylo otevřeně a pravdivě sděleno, o co šlo. Odpověď přišla s vysvětlením, že jako komunistka před dorostenkami dostatečně neobhajovala zájmy lidově demokratického zřízení. Přestřelka by mohla pokračovat ještě dlouho, ale Emilie Pošíková obratem vrátila sokolskou legitimaci a odpověděla, že zaprvé není komunistka a zadruhé starosta ČOS Josef Truhlář vždycky tvrdil, že do Sokola politika nepatří. A rozloučila se slovy: „Kašlu na vás na všechny!“ Nedobrovolnému ukončení činnosti Sokola jako samostatné jednoty už přihlížela jen zvenčí. Samozřejmě její pevný postoj se projevil i v zaměstnání, kdy byla předčasně penzionována a občas mohla ve škole jen suplovat. I tak na paní učitelku Pošíkovou s respektem vzpomíná jako na silnou a motivující osobnost řada jejich tehdejších žáčků. V roce 1969, kdy vysvitla naděje na pokračování samostatné sokolské činnosti, byla okamžitě už 10. března plně rehabilitována na výroční konferenci za nespravedlivé nařčení a s omluvou jí byl vrácen i členský průkaz. Veřejné uznání jejího čestného a spravedlivého konání v roce 1948 proběhlo bezprostředně i v Poděbradských novinách. A následující rok, když Emilie Pošíková slavila sedmdesátiny, byla veřejně oceňována její nezměrná ochota pomáhat sokolskému hnutí, přátelský vztah k cvičenkám a osobní příklad občanské statečnosti. Když se v roce 1990 i v Poděbradech obnovoval Sokol, byla devadesátiletá sestra Emilka mezi prvními, kdo se hlásili za členy. Navzdory věku cvičila s nadšením, dokud jí zdraví sloužilo. Ačkoliv byla téměř nevidomá a fyzické síly na cvičení už citelně scházely, docházela na cvičení Věrné gardy a na klavír přehrávala cvičencům sokolské pochody a rytmické skladby. Až do posledních chvil byla velmi energickou a nepřehlédnutelnou osobností poděbradského sokola i školství. (LF, LL)