*1900 – †1956
Jeden z nejosobitějších malířů 20. století se narodil vzdušnou čarou necelých 5 kilometrů od Poděbrad na samotě Blato. Nezpochybnitelně tak společně s Ludvíkem Kubou a Oldřichem Kerhartem patří do trojlístku zdejších nejvýznamnějších malířů, kteří překročili nejen hranice regionu ale i vlastní umělecké smrtelnosti. Je typickým příkladem samotářského umělce, kterého lze jen těžko zařadit do souvislostí českých dějin výtvarného umění. Navíc Divišův životní příběh svou dramatičností přebíjí jeho tvorbu, která, ač slibně konkurovala velkým pařížským autorům v prestižních galeriích 20. let, na dlouhá léta byla v českém výtvarném prostředí přijímána jako okrajová, podivínská a víceméně nežádoucí. Už jen to neutěšené místo, kde se narodil a kde začal vnímat svět kolem sebe. Samota Blato (Bláto) byl hospodářský dvůr severně od obce Pátek. Původně tady byla rozlehlá bažinatá rovina a název Blato se zachoval v pojmenování zdejších polí a luk. Otec František (1854–1933) tady působil jako hospodářský správce. Za manželku si vzal Karolínu Vizingerovou (1861–1944) a společně měli tři syny, kteří se z pěti sourozenců dožili dospělého věku. Nejstarší Josef se narodil v roce 1891, František 1897 a v roce 1900 přišel na svět nejmladší Karel, který později zvolil originální změnu křestního jména na Alén. Tohle zvláštní křestní jméno se poprvé objevuje u ilustrace k povídce Tierschau, otištěné v příloze s názvem Dichtung und Welt novin Prager Presse v roce 1927. Celá rodina se v roce 1911 přestěhovala na pražský Smíchov, který od roku 1903 až 1922 byl samostatným městem. A tím se zcela a natrvalo přerušily vazby Karla/Aléna na rodný kraj. Ale protože jde to tak mimořádnou osobnost vzešlou z našeho prostředí, jeho příběh v Encyklopedii poděbradských osudů je zcela na místě. V novém působišti se mu dostalo dobrého vzdělání. V roce 1918 odmaturoval na gymnáziu v Ječné ulici. Stihl ještě v létě 1918 narukovat na frontu a do oficiálního ukončení 1. světové války strávil čas se svou jednotkou v Bosně. Právě tam se začal Diviš věnovat umělecké tvorbě. Následně studoval malířskou školu Josefa Boháče na Malé Straně, kde měl za spolužačku Marii Čermínovou (Toyen) nebo Karla Svolinského. Následně studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Emanuela Dítěte a souběžně v letech 1920–1926 pracoval jako úředník účetního odboru na Prezídiu zemské správy politické. Rok 1926 je zlomový, protože odchází přes Záhřeb do Paříže, kde pokračoval ve výtvarném vzdělání na přednáškách Františka Kupky a údajně studoval i na École des beaux-arts. V Paříži se přátelil s Bohuslavem Martinů, Josefem Šímou, Františkem Tichým, Janem Zrzavým a Toyen, do které byl dlouhých 14 let nešťastně zamilovaný. V roce 1930 neuspěl při pokusu o přijetí do Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1932 navštívil Španělsko a severní Afriku a obrazy z této cesty vystavoval v galerii Van Leer. Jeho tvorba kolísala mezi kubismem, expresionismem a klasicismem. V roce 1939 po okupaci Československa vznikl z iniciativy Adolfa Hoffmeistera Dům československé kultury, kde řada českých umělců, včetně Diviše, i bydlela. Upoutali nežádoucí pozornost francouzských úřadů otevřenými protihitlerovskými postoji a sympatiemi ke komunismu. Proto byli obyvatelé domu už 18. září 1939 zatčeni a uvězněni v pařížské věznici La Santé. Diviš a jeho přátelé byli omylem obviněni ze špionáže pro Sovětský svaz. Pět měsíců strávil na samotce. To byl osudový zlom, z něhož však paradoxně vyrostla jeho umělecká originalita. Trpěl vážnými depresemi, onemocněl těžkým revmatismem, cholerou, uvažoval o smrti, Zdi cely se mu staly výtvarnou inspirací: spáry v omítce, skvrny plísně i nápisy a kresby odsouzenců ho podnítily k jedinečnému obrazu vězeňského světa. I když bylo obvinění ze špionáže pro nedostatek důkazů zrušeno, propuštěn na svobodu nebyl. Po dramatické cestě internačními tábory ve Francii, Maroku a na Martiniku našel Alén Diviš v roce 1941 útočiště v New Yorku. Důležitou roli při záchraně Diviše a jeho přátel sehrála Werichova manželka Zdeňka. Obrátila se na manželku tehdejšího prezidenta Eleanor Rooseveltovou, na jejíž zásah bylo celé skupině vydáno vstupní vízum. V USA se stýkal především s Bohuslavem Martinů a žil ze skromné podpory československého konzulátu. V USA začal přetvářet svá vnitřní muka v obrazy, jimiž předznamenal výtvarný styl art brut. Na jeho plátnech ožívají hororové scény, biblické motivy i halucinační vize z bezesných vězeňských nocí. V dubnu 1947 konečně odplul zpátky domů, do Prahy přijíždí 20. května 1947. Po návratu obnovil kontakty s přáteli, jako byli Vladimír Holan, Jaroslav Seifert nebo František Tichý. Časopis My 47 otiskl jeho vzpomínky na vězení Santé. Od 30. ledna do 22. února 1948 proběhla výstava jeho obrazů ve Vilímkově galerii. Na konci čtyřicátých let ještě stačil vytvořit ilustrační doprovod k baladám ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena, knižně vyšla po průtazích a v nekvalitní tiskové podobě v roce 1952 jen Svatební košile. Ostatní ilustrace k Erbenovi, zůstaly nevydány a veřejnosti na dlouhou dobu utajeny. Stejný osud čekal i ilustrace k povídkám Edgara Alana Poea. V roce 1948 se také oficiálně nechal změnit křestní jméno Karel na Aléna. V tíživé atmosféře padesátých let se Alén Diviš obrátil k spirituálním tématům, k obrazům Krista, Svaté Starosty a k zátiším z lidských kostí. Jeho dílo uzavírají velkoformátové uhlové kresby inspirované biblickými příběhy, které již vznikaly bez naděje na jakékoliv uveřejnění. V padesátých létech zdravotní problémy Diviše vyřadily ze společnosti. Byl samotář, vizionář, bázlivý podivín, děsící se snad i vlastního stínu. Jeho syrová, expresívní díla jsou však velmi originální. Ani jeho bývalí kolegové nepochopili jeho osobité umění. Ztrátu umělecké perspektivy a těžké zdravotní problémy Diviš popsal příteli básníku Vladimíru Hollanovi, že žije jako škvor pod kamenem. Prožil nesmírně temný životní příběh, na jehož sklonku existenční problémy způsobily, že poslední obrazy už maloval jen obyčejným uhlem na kancelářský papír. Samotářský a nezařaditelný tvůrce halucinačních vizí, hororových scén i procítěných spirituálních výjevů zemřel na infarkt v pražské nemocnici na Bulovce. V roce 2002 natočil režisér Martin Řezníček hodinový dokumentární film Sbohem, slunce o Divišově životě a díle. (LL)