*1852 – †1939
I přes krátkou dobu působení v Poděbradech tady zanechal výraznou stopu, ostatně nikoliv náhodou je i se svou manželkou pohřben v západní části hřbitova v Kluku v nepřehlédnutelné neogotické hrobce. Rodák z Čáslavi, syn nemajetného kotláře ze slovenské části Uher zažil strmou podnikatelskou kariéru, ve které dokonale dokázal po vzniku Československa kapitalizovat své schopnosti v nových poměrech. Úspěšně společně se synem Josefem ml. spekulativně skupovali a výhodně prodávali velké majetky během zmatků a nebývalé korupce během naplňování velké pozemkové reformy. Nejstarší známý předek byl Matej Hyroš z Rožumberka, zmiňovaný v dokumentu z roku 1562. Jeden z jeho potomků Jan Hyroš s manželkou Annou Bartoncovou a jejich dětmi byli 2. května 1665 povýšeni císařem Leopoldem I. do šlechtického stavu a získali erb. V 19. století se jeden z méně majetných členů rodu Antonín Híross (1818-1884) pocházející z rodiny lesního z obce Malužiná v okrese Liptovský Mikuláš, odstěhoval i s manželkou Johannou (původem z jižních Čech) do Čáslavi. Od 40. let tam provozoval kotlářské řemeslo. V Čáslavi se mu narodilo celkem pět dětí. Dospělosti se dožili pouze dva synové – Josef a Ladislav. Josef absolvoval gymnázium, pak studoval na univerzitě v Praze a Halle v Sasku-Anhaltsku. Svou původní cukrovarnickou praxi začal v cukrovaru ve Vlkavě (1872), pokračoval jako chemik v chrudimském cukrovaru (1873), pak se stal prvním technickým adjunktem v cukrovaru v Močovicích (1875) a o rok později si ho velkopodnikatel František Wiesner vybral za ředitele cukrovaru v Libici nad Cidlinou (1876–1884). Pak přijal místo ředitele cukrovaru v Českém Brodě, kde působil po větší část své kariéry (1884–1914). Josef Hyross se osvědčil jako velmi schopný manažer a v oboru si získal respekt. V roce 1914 přesídlil do Prahy, kde jeho kariéra strmě pokračovala. Díky hospodářským výsledkům a zkušenostem získal renomé vynikajícího odborníka. Byl také veřejně činný, např. v letech 1900–1928 zastával funkci předsedy Středočeského spolku cukrovarnického. Velikým úspěchem a uznáním bylo pro Josefa Hyrosse opětovné povýšení rodu do šlechtického stavu. Na základě reálných či domnělých listin doložil historické spojení s rodinou Jana Hyroše ze 17. století a královským uherským rozhodnutím z roku 1905 získal tak titul barona. Šlechtický přídomek Kisvicsápi (dnes přeloženo jako Výčapky) získal podle rodinného majetku ve vesnici Malé Výčapy (KisVicsáp) u Nitry, dnes Výčapy – Opatovce. Někdy po roce 1914 si přivzal i roli bankovního stratéga a investora. V roce 1916 koupil velkostatek a zámek Libočany u Žatce (1921 ho prodal za 2,4 milionu), koupil známou usedlost Cibulka na Praze 5 (prodal ji v roce 1922 pražské obci za 1,1 milionu korun). Brzy se stal ředitelem/prezidentem správní rady banky Bohemia a prý i později se rád nechával oslovovat pane prezidente. Právě díky svému postavení se seznámil po skončení první světové války s knížetem Moritzem z Hohenlohe-Schillingsfürstu, který hledat kupce pro svůj zděděný velkostatek Poděbrady. Josef Hyross se chopil příležitosti a zprostředkoval koupi sám sobě. Většinu poděbradského velkostatku výhodně koupil roku 1922 za 8,5 milionu korun. Banka Bohemia však ostudně v roce 1923 zkrachovala. Přestože byl Josef Hyross popotahován i soudní cestou, ještě před soudem v roce 1926 veškerý majetek převedl na syna Josefa a pád banky se neprojevil na osobním majetku rodiny. Příčiny pádu banky Bohemia spočívaly v honbě za ziskem v letech 1919-1922, která vedla k nezdravé akvizici vkladů a poskytování úvěrů na nerealistické projekty. Po prodeji libočanského zámku se Poděbrady staly Hyrossově rodině na několik let domovem. Nové skoro zámecké sídlo si roku 1925 vybudoval vedle bývalé knížecí správní budovy velkostatku na Nymburském předměstí. Brzy se mu ostatně začalo říkat Zámeček. Administrativní budovu i svou vilu Zámeček však Josef Hyross už v roce 1929 prodal lázeňské společnosti. Ta celý komplex zadaptovala a spojila obě budovy pavilónem pro vodoléčbu. Zámeček byl v roce 1932 komplet přestavěn na Nový vyšetřovací a léčebný ústav – později nazývaný Mír, dnes opět Zámeček. Po odchodu z Poděbrad se uchýlil na samý podzim života do Sadské, kde žil ve výstavní vile na Pražské ulici čp. 147 při hlavní silnici na Prahu vedle kaple Bolestné Panny Marie. V té době byl již bezmála pětadvacet let vdovec, protože jeho žena Tereza, dcera statkáře Jana Horkého z Loučic u Čáslavi, zemřela ve věku 49 let v roce 1906. Měli spolu několik dětí, z nichž dospělosti se dožily tři děti: Marie (narozena 1879 v Libici n. Cidlinou), Josef (narozen 1882 v Libici n. Cidlinou) a Marta (narozena 1885 v Českém Brodě). Hlavní příjem rodiny pro něj tvořilo zpeněžování dřeva z kerského polesí a prodej jednotlivých částí poděbradského velkostatku (dvory: Šumbor a Blato; polesí: Předhradí a Libické). Hlavní zájem zaměřil na rozvoj kerského polesí. V Kersku nechal navrtat dva minerální prameny a postavil silnici nazývanou Betonka. (PF)
Foto: Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.langhans.cz