*1947 – †2023
Jméno Zdeněk Potužil znal v divadelní branži snad každý, ale zdaleka už ne každý byl ochotný s neřízeným extrovertem spolupracovat. S potěšením dával na odiv svou drzost a přitahoval skandály. Určitě za to mohou jeho osobní běsy a děsy, které znejišťovaly mocné, ale tleskali jim diváci, aby si však občas vysloužili Potužilův vztyčený prostředník nebo vyšpulený holý zadek. Tahle neřízená střela prožila v Poděbradech část dětství a puberty u pratety Karly Haasové, po které také s bratrem zdědili dům v Hellichově ulici. Během dospívání si zamiloval Poděbrady jako oázu klidu, kam jezdil celý život odpočívat. Tady pak nabízel trochu jinou tvář než rozjíveného pražského provokatéra, který se tak překvapivě dokáže rozněžnit poezií. Díky poezii a tehdejším Neumannovým Poděbradům si dokonce i polepšil. Kdysi vlivná, ale národem odmítaná národní umělkyně Jiřina Švorcová se za něj přimluvila u tehdejšího předsedy poděbradského MNV, aby mohl ve vlastním domě užívat víc než jednu místnost v prvním patře. Právě tam vznikala řada textů, které pak v divadle nebo v televizi realizoval s vynikajícími hereckými osobnostmi. Ty za Zdeňkem nezřídka jezdívaly i do Poděbrad. Potužil se s poetikou svého Divadla na okraji stal v 70. a 80. letech fenoménem českých studiových scén, legendou, která v Poděbradech nacházela útočiště před zraňujícím světem. Tady se zavíral s démonem alkoholu, léčil trudomyslnost po různých zákazech divadelní činnosti i po nečekaném konci šéfování v Divadle Rokoko. A ještě jeden bonus a nejen Potužilovi, původně vyučenému radiomechanikovi, Poděbrady přinášely. V době normalizace, díky zdejší rušičce vysílání Svobodné Evropy, tady šly „štvavé“ západní vysílačky vyladit překvapivě velmi dobře. V Poděbradech také nabíral síly po propuštění z psychiatrické léčebny v Bohnicích. Potužil si našel ve městě pár přátel, Poděbradům věnoval i několik televizních dokumentů. S oblibou chodil do města na pivo a za čínou Na Ostende. Jeho otec JUDr. PhDr. František Potužil, CSc. byl právník a sociolog (1912–1996), který rozjížděl slibnou kariéru v Benešově na státní správě. Těsně před válkou se oženil s dcerou stavebního inženýra, vyučenou kloboučnicí Danicou Bednářovou (1912–1997) a s manželkou vyženil dům v Praze na Hanspaulce. Za války se otec dostal do vedení kolaborantského Národního souručenství. Po válce pak pracoval jako právní referent v dělnickém družstvu, kde se mu podařilo zůstat nenápadným. Naproti tomu matka byla organizátor rodiny, starala se o provoz domácnosti, o dům v Praze na Hanspaulce i ten později zděděný v Poděbradech a k tomu měla dva energií překypující syny. Do světa divadla Zdeňka uvedl starší bratr, který ho bral s sebou do Semaforu, Divadla za branou a Činoherního klubu. Už v pubertě se Zdeněk smířil se svou odlišnou sexuální orientací a naopak ji někdy až zbytečně provokativně dával najevo. Poděbradské tůňky, jezírka a luka byly k tomu přímo ideální. Po průmyslové škole mu uhranul mág české poezie Miroslav Kovařík, který měl Docela malé divadlo v Litvínově. Jezdili za ním lidé jako Ivan Diviš, Josef Škvorecký, Jan Zábrana a Karel Kryl. Zpočátku Zdeněk dělal Kovaříkovi v divadle jako vyučený elektromechanik zvukaře. To byla velká univerzita života. A tam také dal na doporučení starších a přihlásil se na DAMU. Vystudoval sice produkci, ale postupně se stal uznávaným spolutvůrcem české studiové scény, kam vedle jeho Divadla na okraji patřilo ještě Studio Ypsilon, Husa na provázku, Činoherní studio Ústí nad Labem a HaDivadlo. Legendární Divadlo na okraji založil společně s Miki Jelínkem a Pavlem Matějů v garáži u nich v domě v Dejvicích v roce 1969. Vůbec první inscenací budoucího divadla byly v roce 1970 Zpěvy Maldororovy, které postoupily na Wolkerův Prostějov, avšak organizátoři po přečtení scénáře je na poslední chvíli zakázali. Rok nato už soubor na Wolkerově Prostějově získal cenu poroty a divácké ocenění za inscenaci Dvanáct ruského básníka Alexandra Bloka. Inscenace dosáhla 120 repríz. Mladý soubor, který se v roce 1974, kdy Potužil absolvoval DAMU, profesionalizoval, se přesunul do pražského klubu Rubín, kde vystřídal Vašinkovo Divadlo Orfeus. Nový soubor získal také důležitý ochranný patronát od Městského výboru SSM. Svoje divadlo vedl Potužil až do roku 1987. Hlavními protagonisty byli herci Ondřej Pavelka, Zdena Hadrbolcová, Eva Salzmanová, Iva Hüttnerová, nebo Luboš Veselý. V letech 1996–2024 byl uměleckým šéfem pražského Divadla Rokoka, kde sám uvedl více než dvacet inscenací. Od osmdesátých let pracoval Potužil také v televizi. Zde se podílel až na pěti stovkách pořadů jako byly televizní filmy, dokumenty, divadelní záznamy, chvilky poezie i publicistika. Pracoval také jako předseda poradního sboru pro netradiční divadlo a už od roku 1975 se stal dramaturgem Šrámkova Písku. Od roku 2007 žil v registrovaném partnerském svazku. V roce 2014 vydal knihu pod názvem Život je krátký jak prásknutí bičem a v roce 2019 vyšla sbírka jeho veršů Teorie nespolehlivosti. (LL)