*1741 – †1816
Milčický rychtář a písmák, autor několikadílných pamětí, v nichž zaznamenával všechny významné soudobé události nejen ve své obci a na Poděbradsku, ale i jinde na českém území a v Evropě vůbec (tiskem vyšly zásluhou katolického kněze Jindřicha Skopce (1873–1940), vikaristy Pražské kapituly, až v letech 1907–1938 pod titulem Paměti Františka Jana Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770–1816). Vavák se narodil a prožil celý svůj život v Milčicích, které byly součástí tehdejšího poděbradského panství. Vavákovi odvozovali svůj původ od vladyckého rodu Vaváků z Adlaru, který byl v 17. století donucen vzdát se tohoto přídomku i osobní svobody. Jeho pradědem byl Karel Vavák zvaný Vyšerovský, který spolu s bratrem Václavem a sestrou Magdalenou prodal roku 1650 rodinné majetky ve Vyšerovicích (dnes Vyšehořovice), ovšem již dříve roku 1639 získal v obci Pečky statek zemřelého Jana Špeldy, jehož osiřelou dceru Kateřinu pojal za manželku. Teprve Františkův dědeček Jiří Vavák zakoupil v Milčicích poddanský statek s výsadní krčmou a řeznickým krámem, kam se přestěhoval z Peček. Po něm hospodařil na statku nejmladší syn Jan Antonín s manželkou Barborou. Měli osm dětí a tím posledním byl právě Jan František. Hospodářství zřejmě prosperovalo, protože si rodina mohla dovolit dát jednoho ze svých čtyř synů Floriána na latinské školy. Florián však brzy zemřel, další syn Jiří se usadil na rychtě ve Lstiboři a zanedlouho mu bylo uděleno dědičné rychtářství. Další potomek sloužil u kanonýrů a zemřel v Itálii. A tak na grunt zbyl sám František. Ten už z finančních důvodů studovat nemohl. Vzdělání v jeho době na venkově bylo podle dekretu Marie Terezie pouze triviální (trivium = číst, psát a počítat). Vrozený zájem o vzdělání kompenzoval četbou historické a náboženské literatury i pozorováním a osvojováním praktických potřeb vesnického života. Ve své době platil za odborníka v oblasti selského hospodářství, mapování a zeměměřičství, ale také ranhojičství a zvěrolékařství. Poděbradská vrchnost o něm věděla a využívala jeho znalostí a schopností mimo jiné při přípravě agrárních a berních reforem. Roku 1772 se Vavák oženil s Barborou Poupovou z rodiny bohatého statkáře a roku 1778 statek zdědil, měl s manželkou devět dětí, z nichž pět ho přežilo. Zároveň se stal milčickým rychtářem a v této funkci setrval až do roku 1810. V Milčicích byl velmi oblíben, protože svou funkci pojímal široce, snažil se působit nejen ve prospěch hospodářského rozvoje obce, ale i osvětově a kulturně. Jeho postoje byly ovšem často konzervativní, patřil k odpůrcům josefinských reforem a náboženského protestantismu. Podporoval katolickou víru a dobové jazykově české vlastenectví (byl v kontaktu s mnoha představiteli obrozeneckého hnutí, mimo jiné i s Josefem Dobrovským a Václavem Matějem Krameriem). Sám skládal příležitostné básně a písně tematizující různé dobové události v kraji (např. bitvu u Kolína roku 1757 nebo korunovaci císaře Františka I. za českého krále). Řada jeho písňových skladeb zlidověla a stala se součástí tzv. guberniálního sběru písní na poděbradském panství. Vrchnost oceňovala Vavákovy aktivity i jeho loajálnost. Roku 1794 se stal svobodným sedlákem. Za svou osvětovou činnost získal také ocenění od tehdejší Vlastenecko-hospodářské společnosti. V roce 1786 byl odměněn záslužným stříbrným penízem od císaře Josefa II. a osobně se také setkal i s císařem Františkem II. Zemřel ve věku 75 let a pohřben byl na hřbitově v sousedních Skramníkách, kde dodnes můžeme jeho hrob najít. Po smrti Františka Jana Vaváka byly jeho ručně psané paměti šířeny jen regionálně a dvě generace čekaly, než paměti dostaly tištěnou podobu. (LK)