PEK KAREL

800 poděbradských příběhů

*1887 – †1962

Životní příběh Karla Peka, rodem z Poděbrad, se odehrál v průběhu několika společenských řádů a dvou světových válek. Narodil se jako druhý syn v rodině zdejšího měšťana, poděbradského pekaře Františka Peka, který působil na předměstí v místě dnešní Lázeňské ulici. Karlova Matka se jmenovala Barbora, za svobodna Halamová, ale bohužel záhy zemřela. Otec se znovu oženil a do rodiny se narodily ještě další dvě sestry. Po obecné škole se Karel vyučil černému řemeslu u poděbradského kovářského mistra Meisnera. Pak následovalo, aby získal řemeslné zručnosti, tovaryšské vandrování po c. k. habsburské monarchii. V roce 1910 se vrátil do Poděbrad a vstoupil do manželství s Marií Dvořákovou, kterou si přivedl z vandru a prostřednictvím místních novin brzy oznámil, že otevírá svůj vlastní „Werkstatt“ v domě u Molinárů. V roce 1914 mladý mistr však nuceně zavírá dílnu a rukuje do 1. světové války. Šťastný osud ho vrátil zpět k ženě a synovi. Syn Karel nakonec také skončil u poctivého řemesla. Vystudoval průmyslovku v Hradci Králové a pracoval v Poděbradech jako instalatér. Rodina Pekova díky otcově pracovitosti a manželčině spořivosti a hospodárnosti v roce 1921 kupuje domek s dílnou od pana Herčíka, dostává řadu zakázek v lázeňské i občanské výstavbě Poděbrad a také vyrábí potřebné nádoby z plechu. Postupný životní podnikatelský úspěch korunují manželé Pekovi koupí domu v sousedství v ulici Přemyslova 65 a přistavují k domu ještě dílnu. V té době, směrem z Jiřího náměstí na Nymburk kolem evangelického kostela, byla živnostenská čtvrt. Pamětníci si ještě vybavují rozmanité obchody a živnosti, které však nejenže dávno zavál čas, ale jejich stopy definitivně zmizely s brutálním bouráním této historické části Poděbrad a tím i fatální ztráty paměti města. V sedmdesátých letech se z rozhodnutí komunistické strany budovy určené k asanaci zbouraly a v osmdesátých letech byly nahrazeny nevzhlednou budovou kulturního domu, s otevřenou ranou neutěšeného parkoviště. Už jen opravdoví pamětníci si vybaví tamější živnosti jako byl pekař a cukrář pan Slavík, pan Jehe tam prodával oděvy, pan Šesták vedl lékárnu, pan Mikšovský nabízel fotografické služby, pan Matoušek byl holič, u krejčího pana Horyny si mohli zase zákazníci nechat ušít šaty, pan Thám byl stejně jako Karel Pek klempíř, prodej nejrůznějšího koloniálního zboží nabízely obchůdky pana Fabiána a paní Langrové, pánové Zlámaný s Hordienkem byli knihaři, svoji dílnu měl tady další krejčí pan Svoboda i zámečník pan Pešina, klobouky vyráběla modistka paní Salamánková, byli tam Bečičkovi, Kantůrkovi, Žáčkovi a samozřejmě i nezbytná hospoda. Už jen při výčtu těch rozmanitých živností musí každého patriota přepadnout smutek, z nenávratně zmizelých starých časů, kdy v podnikání slovo čest bylo ještě synonymem kvality, a slušnost byla samozřejmostí. Během 2. světové války a následně i 3. republiky se Karel Pek poctivě a svědomitě staral o svoji rodinu a o spokojenost svých zákazníků. Po roce 1948, po všeobecném znárodnění, však pak už jen přežíval ve své dílně, jak režim velkoryse dovolil a jako nemocný důchodce na sklonku roku 1962 zemřel. Kromě své práce nalezl ještě v čase plné životní síly mnoho volného času pro veřejnou činnost a koníčky. Byl považován za dobrého spolkaře, nikdy nebral, co by nemohl vykonat nebo splnit. Dopracoval se svým mnohaletým členstvím u hasičů až k jejich předsednictví v okresní hasičské jednotě. Mnohaleté členství v městské radě v Poděbradech také dokumentuje jeho oblibu u místní veřejnosti. Pro jeho vzácnou rozvážnost se stal místopředsedou sboru Všeobecné záložny v Poděbradech a rovněž aktivně pracoval v klubu filatelistů. Lze také uvést řadu dalších dobročinných a kulturních spolků jako byl Sokol, Řemeslnická beseda, obchodní a výrobní družstvo mistrů klempířských “Demka” v Praze a také muzeum v Poděbradech. Všude byl váženým a oblíbeným členem. Bohužel tento odkaz nejen Karla Peka, ale i jeho současníků byl za dvě, tři následné generace nenávratně prošustrován. (KaP)