*1937 – †2010
Nevelký svazek Tisíciletý vývoj architektury zná bezesporu každý, kdo v posledních padesáti letech studoval výtvarné umění. Zejména na počátku sedmdesátých let minulého století, kdy kniha poprvé vyšla, po ní vděčně sáhli všichni, kdo se připravovali na zkoušky z dějin umění, neboť v těchto dřevních dobách bylo u nás dostupných publikací o dějinách architektury jako šafránu a učebnice dějin umění chyběly úplně. Možná ale málokomu uvízlo v paměti jméno Jaroslavy Staňkové, která tuto velmi užitečnou knihu se svým kolegou Josefem Pecharem napsala a opatřila vlastními ilustracemi. Profesi architektky si Jaroslava Staňková vybrala sama a cestu k ní neměla snadnou. Jako dcera živnostníka měla v padesátých letech ztížený přístup ke studiu. Dobovým dogmatům musela čelit zvýšenou pílí a nasazením. Narodila se v Poděbradech, v dnes již zbouraném domě č. 73 v ulici Na Valech. Její otec Jaroslav Novotný pocházel z Peček a v Poděbradech působil od roku 1930 jako malíř pokojů. Pamětníci si možná vzpomenou na jeho heslo: Jarka Novotný – k službám ochotný. Matka Božena, rozená Skálová, původem z Poříčan, byla modistka, později prodávala v květinářství na Palackého ulici. Po absolvování poděbradského gymnázia studovala Jaroslava, tehdy ještě Novotná, v letech 1956 až 1961 na Stavební fakultě ČVUT v Praze, kde získala akademický titul Ing. arch. Po oddělení Fakulty architektury od Stavební fakulty v roce 1974 pracovala jako asistentka na její Katedře teorie a vývoje architektury. Specializovala se na dřívější architekturu od starověku po baroko. Díky svým znalostem obhájila titul CSc., její ambice stát se docentkou se ale nenaplnila, dílem i pro její otevřené a přímé vystupování vůči nadřízeným. S ohledem na vysokou odbornou erudici i příjemné jednání byla však oblíbená mezi kolegy a zejména studenty. V roce 1971 vtělila výsledky svého rozsáhlého studia právě do knihy Tisíciletý vývoj architektury. Kniha se dočkala několika vydání, i v zahraničí. Tím začala nová kapitola v životě Jaroslavy Staňkové. Na fakultě zůstala, ale od roku 1981 už neučila a působila jen jako výzkumná pracovnice. Začala se věnovat popularizaci architektury a stavebně historickému výzkumu usedlostí a zámků Velké Prahy a barokním zámkům v Čechách obecně. Kromě mnoha článků v odborných časopisech publikovala i v novinách. Večerní Praha otiskovala v letech 1982–1985 její sloupky věnované tematicky vždy jedné památce Prahy. Články vzbudily takový zájem, že se vydavatelství Panorama rozhodlo vydat je souborně jako knihu Pražská architektura. Po roce 1990 však nakladatelství zaniklo, a proto se architektka spolu s dalšími autory, doc. Svatoplukem Voděrou, prof. Jiřím Štursou a svým synem Ing. arch. Jaroslavem Staňkem, rozhodla vytvořit konsorcium a knihu vydat vlastním nákladem na základě půjčky od banky. Během čtyř let se podařilo půjčku splatit a odměnou bylo téměř 100 000 prodaných výtisků. Jaroslava Staňková se angažovala v mnoha sdruženích, byla členkou Obce architektů, Českého fondu výtvarných umění, Klubu přátel výtvarného umění. Její celoživotní láskou byly Poděbrady. Když se do svého rodného města v roce 1996 vrátila, živě se zajímala o překotné změny, které zde probíhaly. Spřátelila se s význačnými osobnostmi společenského života, fotografovala a zaznamenávala přeměny svého města. Po nějakou dobu pracovala i v městském zastupitelstvu. Psala dál populárně naučné knihy: Praha gotická a barokní (se S. Voděrou, Academia 2001), Architektura v proměnách tisíciletí (s R. Sedlákovou. R. Pošvou a S. Voděrou, Sobotáles 2005), Pražské zámky, zámečky a usedlosti (s M. Hurinem a J. Staňkem, Academia 2008). Ve Večerníku Praha vycházela na pokračování její dokumentace sgrafit na pražských domech podle návrhů Mikoláše Alše. Připravit ji pro knižní vydání už ale nestačila. (JS, LS)