*1931 – †1984
Básník, prozaik a jeden z nejvýznamnějších českých překladatelů se narodil na Vysočině, v Herálci u Humpolce. Dětství a mládí prožil v Humpolci, kam se rodina přestěhovala roku 1940 do vilky s krásnou zahradou. Tady Jan vychodil obecnou školu a reálné gymnázium, a přestože to byla doba války a okupace, prožíval ji šťastně, obklopen milující rodinou a plný plánů na budoucí studium a práci v oboru filologie. Po komunistickém puči v únoru 1948 se však život rodiny Zábranových zásadně změnil. Oba rodiče, učitelé a předváleční členové národněsocialistické strany, byli zatčeni, ve vykonstruovaném soudním procesu v letech 1950 a 1952 obviněni z velezrady a odsouzeni k dlouholetým trestům – matka Jiřina (1903–1974) na 18 let (věznice Pardubice), otec Emanuel (1900–1978) na 10 let (Jáchymov, tábor Vojna). V roce 1960 byli na základě amnestie sice propuštěni, ale z vězení se vrátili s podlomeným zdravím. Jan Zábrana nebyl z politických důvodů přijat na pražskou Filozofickou fakultu UK a nemohl studovat zvolený obor klasické filologie. Rozhodl se tehdy pro náhradní studium na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze, ale už po dvou letech (1950–1952) byl ze školy vyloučen, rovněž v souvislosti s politickými postoji a uvězněním obou rodičů. Zároveň byl donucen vystěhovat se z rodinného domu v Humpolci, který byl rodině spolu s dalším majetkem zabaven. V letech 1952–1953 se v Praze vyučil zámečníkem a pracoval pak ve smíchovské Tatrovce a v Družstvu Smalt v pražských Holešovicích jako brusič a pomocný dělník. Soukromě se ale věnoval milované literatuře, psal básně, povídky, pokusil se i o původní divadelní hru (Marodiáda). Navazoval také kontakty s tehdejšími umělci (mimo jiné s Bohumilem Hrabalem, Vladimírem Holanem, Jiřím Kolářem nebo Josefem Škvoreckým). Na konci roku 1955 se mu podařilo získat členství v Kruhu překladatelů a začal se živit jako překladatel z povolání. Překládal z ruštiny a angličtiny, poezii i prózu. Z ruské literatury především dílo Sergeje Jesenina, Ivana Bunina, Mariny Cvetajevové, Isaaca Babela, Borise Pasternaka a Osipa Mandelštajna. Spolupodílel se na překladu Solženicynova románu Souostroví Gulag (vyšlo však mimo ČSR v Curychu) a jeho překlad románu Borise Pasternaka Doktor Živago mohl být uveřejněn teprve na počátku 90. let. Z anglicky psané literatury se soustředil především na básně tzv. beatnické generace (Allen Ginsberg, Lawrence Ferlinghetti, Gregory Corso), z prózy na práce Grahama Greena, Josepha Conrada nebo detektivní romány Agathy Christie a Artura C. Doyle. Jeho zájem o zahraniční literaturu se realizoval i v četných recenzích, portrétech spisovatelů (uveřejňoval je například v časopisech Světová literatura, Orientace nebo Literární noviny), psal také předmluvy a doslovy ke knihám svých překladů. Dál se věnoval i vlastní původní tvorbě, psal povídky, detektivky (spolu s Josefem Škvoreckým) a některé byly také zfilmovány nebo upraveny pro rozhlas a televizi. Ale zejména psal poezii, která odrážela Zábranův životní pesimismus a odmítání tehdejších politických a společenských poměrů v Československu. Na rozdíl od překladů mohly být Zábranovy původní práce (básně a povídky) publikovány jen částečně, později za normalizace (70. a 80. léta) pak vůbec ne. Veřejnost se s nimi mohla seznámit až po roce 1989, stejně jako se Zábranovými deníky a zápisky, které si vedl po celý život (od roku 1948) a které jsou výrazným svědectvím o poválečném Československu a působení komunistické politiky na soukromé osudy lidí, ale i o Zábranově celoživotní práci v oboru literatury. Už ve 30. letech zajížděl Jan Zábrana s rodinou do Poděbrad ke svým prarodičům ze strany maminky Jiřiny, manželům Píchovým. Přestěhovali se sem na důchod, do vilky, kterou si postavili na rohu Boučkovy a Hellichovy ulice. Klidného lázeňského města si ale dlouho neužili, dědeček Pícha zemřel rok po příchodu do města, babička v roce 1939. Zábranovi rodiče poděbradský dům prodali a rodina pak pravidelně jezdila do Poděbrad už jen na hrob prarodičů v Kluku. Později byly do hrobu uloženy také ostatky Zábranových rodičů. Když v dalších letech Jan společně s dcerou Evou pravidelně jezdili na rodinný poděbradský hrob, měli stále stejný rituál. Procházka parky, Poděbradka, zastavení u babiččiny vilky a oběd v Bílé růži. V Poděbradech nalezl nakonec místo posledního odpočinku i Jan Zábrana. V září 1984 podlehl dlouhodobé nemoci (k depresím a těžké cukrovce se přidala smrtící rakovina), za níž zřejmě stály prožité útrapy. Zábranova manželka Marie, rozená Leskovjanová, ročník 1938 (svatba1963), pracovala dlouho jako redaktorka v nakladatelství Odeon a na začátku 90. let působila jako kulturní rada v Itálii. Dodnes je strážkyní literárního odkazu svého muže. Ve stopách Jana Zábrany kráčí i jeho dcera Eva Zábranová (*1964), která je rovněž spisovatelkou. (LK)