*1933
Sklářský odborník, novodobý písmák a poděbradský patriot se narodil v Poděbradech a raná léta svého života prožil za první republiky. Otec Bohumil Balcar (1902) a matka Květoslava, rozená Káninská (1913) byla ze Štítar. Základní vzdělání nebylo jednoduché. První vysvědčení z obecné školy, sídlící v budově dnešního gymnázia dostal v tehdejším Protektorátu. Ale v budově se vzápětí utábořilo Hitlerjugend a českým dětem nezbylo nic jiného než chodit si jednou týdně pro úkoly. Někdy do zámku, pak do far při kostelích, v roce 1945 i do školy v Pátku, kam žáci jezdili na kolech. Zatím v budově měšťanky sídlil německý lazaret. Střecha byla opatřena obrovským červeným křížem a v některých místnostech, původně učebnách, byly operační sály. Ty měly všechna vnitřní okna natřena na černo, bylo předepsáno přísné zatemnění coby ochrana před bombardováním. V roce 1948 začal studovat Průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, kterou ukončil maturitou v roce 1952. Získal zde řadu odborných kvalifikací (technických i uměleckých), které si doplňoval prázdninovými brigádami v poděbradské sklárně. Po maturitě však musel nastoupit na roční umístěnku do sklárny ve Svoru u Cvikova. Tato sklárna se zabývala výrobou skla pro brýlové čočky. V roce 1955 nastoupil do poděbradských skláren jako technolog u sklářských pecí. Tam už ho dobře znali z prázdninových brigád. Ve sklárně se seznámil s Marií Kadavou z Chleb (1934–2012), která v té době pracovala jako sekretářka ředitele a v roce 1957 se vzali. Tím byl život rodiny definitivně spjatý s poděbradskou sklárnou, ať už se v různých dobách jmenovala jakkoli. Postupně se Balcar stal duší poděbradské sklárny pro svou vysokou odbornost a znalosti. Dá se říct, že patří k největším odborníkům na výrobu skla, a to nejen olovnatého křišťálu, ale třeba i varného skla. Znal veškeré chemicko-technologické postupy a zároveň měl výrazné umělecké nadání. Uměl například namíchat směs pro tavení skloviny, což je vysoká specializace, tavit sklo, foukat, ale i brousit nebo rýt a pískovat a finalizovat uměleckou hodnotu skla. Uplatnil se i jako návrhář tvarů a dekorů skla. K jeho nejlepším dílům patří například rytý portrét Jana Husa na skleněné váze. Nebylo sklářské profese, kterou by neovládal. Díky své inteligenci byl schopný vyvíjet inovativní postupy nebo řešit krizové situace. Ve sklárně v té době pod jeho vedením probíhala řada modernizací (přestavba mísírny surovin, ukončení práce s generátorovým plynem, modernizace pecí a řada dalších novinek.) Koncem šedesátých let se sklárna rozhodla postavit novou velkou pec – tzv. kontivanu, z nejlepšího dovezeného materiálu a s plánovanou dvouletou životností. Bohužel se ukázalo, že pec není vhodná pro druh skla, který se zde vyráběl. Řešení bylo svěřeno Balcarovi s tím, ať to několik měsíců udrží v provozu, pak se postaví něco jiného. Už tehdy se jednalo o milionové investice. Díky jeho nápadu za pár tisíc korun se nová stavba bourat nemusela a pec sloužila dalších šest let, což je třikrát víc, než bylo původně plánováno, a úspora byla nevyčíslitelná. Na svůj zlepšovací návrh získal patent. Jiným příkladem využití jeho znalostí byla oprava středověké mozaiky Posledního soudu na Pražském hradě, kdy si restaurátoři nevěděli rady s výrobou barevného skla. Jako poradce byl ze všech tehdejších sklářských provozů vybrán právě Bohumil Balcar z Poděbrad, který restaurátorům pomáhal s tavením skla pro barevné kostičky mozaiky. Jeho velmi slibnou kariéru v poděbradských sklárnách zničila normalizace, během níž musel sklárny na několik let dokonce opustit, protože komunisté se neváhali zbavit i těch nejkvalitnějších odborníků. Ale později byl tehdejším ředitelem skláren vyzván k návratu. Pracoval zde s několikaletou přestávkou do roku 1992. Byla to náročná práce v horkém provozu s řadou jedů (olovo, arsen, asbest). Měl také možnost seznámit se s kronikou skláren, původně vedenou do roku 1948 Františkem Šormem, ve které Bohumil Balcar, coby opravdový znalec života ve sklárně, pokračoval až do roku 1990. Kronika je nyní uložena v Polabském muzeu v Poděbradech. V roce 2013 byl požádán, zda by nepomohl s kronikou Evangelické církve v Poděbradech, o tuto kroniku pečoval do roku 2020. V mezidobí, kdy nepracoval ve sklárně, a po odchodu do důchodu navázal na předky založenou rodinnou tradici Balcarů sklenářů a obchodníků sklem a porcelánem, dlouhou více jak 150 let. Sklenářství Balcar byl v Poděbradech pojem, stejně tak obchod sklem Balcar, nacházející se na stále stejném místě v Palackého ulici, u Balcarů. V roce 1993 se rozhodl začít psát Kroniku rodu Balcarů a na té pracuje stále. Rod Balcarů žije v Poděbradech nepřetržitě již více než 300 let a stává se tak jednou z nejstarších rodin v Poděbradech. Psaním kronik se zasloužil o zaznamenání mnoha historických faktů a událostí pro budoucí generace. Nyní žije Bohumil Balcar jako spokojený důchodce v domku ve Velkém Zboží, užívá si Poděbrady, jezero, cyklostezky, události na kolonádě a fotografování a díky své neutuchající tělesné i duševní aktivitě se těší skvělému zdraví a život ho stále baví. (JaB)