*1761 – †1839
Na začátku jižní strany Paroubkovy ulice souběžné s Labem stojí starý, původně Paroubkův dům. Tady až do poloviny 20. století býval chudobinec. Martin Paroubek byl zámožný poděbradský měšťan a respektovaný purkmistr, který stál deset let v čele města. Ale zejména si získal všeobecnou oblibu za mimořádný počin, kdy se rozhodl věnovat veškerý svůj majetek pro blaho těch nejchudších. V závěti odkázal svůj již zmíněný dům na účely městského špitálu nebo chudobince. Založil nadaci pečující o chudé a sepsal přesná pravidla, kdo má být přijímán pod její charitativní křídla. Stanovil denní apanáž chráněnců ústavu, určil, jaké má být vybavení domu, včetně domácí kaple. Jeho velkorysá závěť z roku 1836 obnášela movitý i nemovitý majetek ve výši skoro 40 000 zlatých. Pro představu za zlatku v té době šly pořídit 4 slepice a ona zlatka byla nadprůměrná denní mzda šikovného zednického mistra. Svou závětí obohatil a poctil město, kde se ani nenarodil a navíc sám byl pohrobek. Pocházel ze starobylého rodu, jehož předkové se od 16. století rozšířili na Kolínsku, Poděbradsku a hlavně v Sadské. Z paroubkovského rodu vzešla řada vzdělaných mužů, známých svou lidumilností, kteří nemálo přispěli k národnímu obrození ve zdejším kraji. Otec Martina Paroubka, Jan Vilém, byl sadským měšťanem a mydlářem. První žena mu přinesla se slušným věnem i nemovitost v Kostelci nad Černými lesy. Když zemřela, Jan Paroubek se ještě jednou oženil. Po jeho smrti v roce 1761 se vdova Veronika se dvěma dětmi a ještě nenarozeným Martinem ze Sadské odstěhovala na své černokostelecké dědictví. Tady Martin prožil dětství a na školní léta si ho vzal na vychování strýc páter Jiří Paroubek na faru do Líbeznic. Hned po škole se ocitl Martin v Poděbradech u dalšího strýce Dominika Jehe, který tu měl koželužnu. U něj se vyučil jirchářskému řemeslu a kolem roku 1786 se vydal jako tovaryš na vandr. S novými zkušenostmi se vrátil zpět ke svému strýci a mistrovi, aby se v Poděbradech natrvalo usadil. S měšťanskou dcerkou Annou Vodičkovou vyženil dům na Kostelním předměstí a v něm si zřídil svoji dílnu. Pro neshody s tchýní uvítal, když mu Dominik Jehe před svou smrtí odkázal jirchárnu na Nymburském předměstí, ve které se Martin vyučil. První žena Anna zemřela bezdětná v roce 1809. Po třech letech se oženil podruhé, s Annou Lavičkovou ze Zbiroha, která ho přežila o mnoho let. Protože byl nejen dobrým řemeslníkem, ale i dobře hospodařil, podařilo se mu i věna obou manželek náležitě zhodnotit. Jeho druhé manželství zůstalo rovněž bezdětné, a tak se Martin Paroubek na konci svého života rozhodl, že většinu svého jmění rozdá poděbradským chudým. Zvolil i na svou dobu cestu výjimečné charity. Jím založená nadace velmi dobře prosperovala a ještě po roce 1948 chudobinec určitý čas pokračoval v podobě domova důchodců. Jako usedlý zámožný měšťan se slušným vzděláním i životními zkušenostmi byl Martin Paroubek v Poděbradech velice vážen a ctěn. Do představenstva města se dostal už v roce 1806 a v letech 1825 až 1831 zastával úřad purkmistra. V té době koupil v dražbě dům čp. 12/I. při Labi u mostu po koželuhu Janu Gotlasovi, kam se i přestěhoval. V zachované závěti z roku 1836 odkázal velkou část svého majetku „na zřízení nadace ku vychovávání 12 osob chudých“, která po smrti jeho manželky měla být rovněž zvětšena o její podíl. Tři léta ještě trápila Martina Paroubka dlouhá vleklá nemoc, než 31. prosince 1839 zemřel. Jeho testament se do posledního písmene naplnil a paroubkovská nadace sloužila všem potřebným po celé 19. století a dokonce se navýšila na téměř 52 000 zlatých. Zmíněný dům na labském nábřeží věnoval pro obydlí chudých „na věčné časy“. Přál si, aby z uvedených 12 osob bylo vždy 6 mužů a 6 žen a pro každé pohlaví byla vyhrazena jedna světnice v přízemí a jedna v patře. Těchto 12 chudých mělo dostávat po 6 krejcarech denně, po smrti jeho manželky se dávka měla zvýšit na 12 krejcarů, což představovalo 876 zlatých ročně. Za to se měli obdarovaní každý večer nahlas modlit růženec, účastnit se každoročně šesti mší svatých a při modlitbách vzpomínat zakladatele ústavu a jeho příbuzenstva. Do ústavu směly být přijímány pouze osoby svobodné (i ovdovělé) Sám Martin Paroubek se ještě za svého života postaral o inventář do celého domu, včetně vybavení domácí kaple. Správcem jmění pro budoucnost stanovil městskou radu, na kterou dohlížel poděbradský děkan, a poručníkem ustanovil svého přítele Hynka Poka. V závěti nezapomněl ani na zajištění veškerých nákladů na otop, svíčky a další nezbytné výdaje. V Paroubkově chudobinci, na začátku minulého století rozšířeném o sousední dům čp. 11/I., pak bývalo zaopatřeno na 30 osob, z toho 8 mužů a 22 žen. Dalších dvacet osob získávalo z paroubkovské nadace pravidelnou podporu a tato nadace fungovala ještě dlouho po první světové válce. Až někdy po roce 1948 se toto zařízení změnilo ve zmíněný domov důchodců. (JH)