*1915 – †1943
Jméno rodáka z Velkého Zboží si dnes vybaví už asi málokdo. Je to dáno tím, že záhy po vyučení odešel do Nymburka a zejména pak je to také jeho krátkým a nenaplněným životem, kdy se řízením osudu ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě. Totiž za druhé světové války se stal obětí zpolitizovaného procesu. Reprezentuje tak méně známou a úzkou skupinu příslušníků Československé armády, na které mířila nacistická msta. Kudibalův dědeček Václav starší (1855) se s manželkou a synem Josefem v roce 1893 přistěhoval do Velkého Zboží z Rejšic na Mladoboleslavsku. V novém bydlišti pracoval jako obecný ponocný a pastýř. Syn Josef (1886) se v Poděbradech v roce 1913 oženil s Marií Plachou (1889) z Polabce a společně měli pět dětí: Josefa (1919), Václava (1915), Bohumila (1916), Marii (1918) a Jaroslava (1920). Rodina bydlela na dnešní Poděbradské ulici v čp. 33 a od počátku 20. let se jako většina zdejších obyvatel hlásila k Československé církvi. Josef Kudibal je střídavě uváděn jako domkář, rolník, respektive dělník. Druhorozený Václav vychodil ve Velkém Zboží obecnou školu a pokračoval v Poděbradech na měšťanské chlapecké škole. Třebaže patřil k lepším žákům, školu opustil už ve třetím ročníku, protože sociální poměry rodiny jej předurčily na řemeslo. V patnácti letech nastoupil u Františka Paroulka v Nymburce jako učeň oboru kotlář a karosář. Výuční list obdržel v roce 1933 a souběžně ještě absolvoval dvouletou živnostenskou pokračovací školu v Nymburce. V roce 1935 nastoupil na dvouletou prezenční vojenskou službu u mladoboleslavského 47. pěšího pluku. Během vojenské služby se v roce 1936 oženil s Marií Annou Houžvičkovou (*1908) z Nymburka a už několik dní po svatbě se novomanželům narodil jediný syn Václav. V roce 1937 se vrátil do zálohy, ale civilu si moc neužil. Do činné služby byl povolán už během květnové mobilizace 1938 a pak znovu na mimořádné cvičení v září 1938. A tam se stala osudová událost. Sudetoněmeckým vzbouřencům stále víc narůstalo sebevědomí a vznikla obava, že ordneři budou chtít na poslední chvíli získat ještě nějaké bojové zásluhy. Proto byl jeho 47. pěší pluk přemístěn dočasně do Doks. Tam 7. října 1938 získal podporučík Václav Hrázský informaci o podezřelém shlukování německy mluvících vzbouřenců. Za účelem prošetření situace si do vozu přibral aktuálně volného vojáka Václava Kudibala a vydal se výbušné dění osobně prověřit. Ukázalo se, že jedním z hlavních organizátorů nepokojů byl lékař z Doks Ernst Zdarsky, evidovaný jako osoba nepřátelská státu. Na křižovatce v Jestřebí se podporučíku Hrázskému podařilo Dr. Zdarského zadržet a Kudibalovi ještě s dalším záložákem Josefem Nechvátalem nařídil eskortovat zadrženého muže v jeho voze na velitelství pluku v hotelu Grand v Doksech. Oba vojáci usedli na zadní sedadlo vozu, které řídil Dr. Zdarsky a ten pod dohledem jejich zbraní jel na místo určení. Cestou požádal Václav Kudibal o krátkou zastávku před ubikací jeho roty, kde si chtěl vyzvednout helmu. Vojín Nechvátal mířil na Dr. Zdarského puškou, ale během čekání došlo ve vozu k potyčce, puška vystřelila, ozvalo se i několik dalších střel z ulice, kde se pohybovali českoslovenští vojáci. Automobil od místa zastávky ujel setrvačností jen několik desítek metrů, zrovna ve chvíli, kdy se vpravo na ulici objevil Václav Kudibal. Uvnitř však už byl mrtvý Ernst Zdarsky. Podle pozdějšího vyšetřování československých úřadů střela přišla zleva. Následně byli obviněni tři příslušníci pěšího pluku, vojín Kudibal v případu figuroval jen jako svědek.V atmosféře zmatků při zabírání pohraničí byl případ odložen s odůvodněním, že šlo o neznámého pachatele. Sedmačtyřicátý pěší pluk se stáhl za demarkační čáru, Václav Kudibal v prosinci 1938 svlékl uniformu a vrátil se k rodině do Nymburka. V únoru 1940 však nacisté obnovili případ „českého teroru“ v Doksech v souvislosti se smrtí Dr. Zdarského, který patřil k prominentním henleinovcům. Znovu byli vyslechnuti všichni svědci, nečekaně se objevily nové teorie a hlavně klíčové svědectví poskytl bývalý československý zpravodajský důstojník nadporučík Václav Pšenica, který při výslechu uvedl, že v roce 1938 falšoval protokol, neboť se mu k zastřelení MUDr. Zdarského přiznal vojín Václav Kudibal, ale on ho chtěl údajně chránit před očekávaným trestem. Na Kudibala byl následně vydán zatykač. Celkem byl jedenáctkrát vyslýchán a podle protokolů neustále měnil výpověď a protiřečil si. V procesu v únoru 1943 Václav Kudibal své přiznání popřel s tím, že bylo vynucené hrubým násilím. Soud však jeho obhajobu neakceptoval a shledal jej vinným z vraždy a odsoudil k trestu smrti. Kudibal se pokoušel ještě odvoláním zmírnit rozsudek přehodnocením z vraždy na zabití, ale odvolání bylo zamítnuto. Manželka Anna podala dvě žádosti o milost, z nichž jednu adresovala přímo Adolfu Hitlerovi. Václav Kudibal byl přesto 31. května 1943 popraven ve vazební věznici v Drážďanech. V dopise na rozloučenou manželce a synovi uvedl, že Bůh je mu svědkem, že čin, z něhož je obžalován, neprovedl. Jeho jméno je uvedeno v Nymburce na pomníku obětem 1. a2. světové války v Parku hrdinů. Po válce byl vyšetřován i bývalý zpravodajský důstojník Pšenica, který uvedl, že jeho výpověď před gestapem neodpovídala pravdě. Zpracováno s využitím studie PhDr. J. Plachého, PhD. a Mgr. P. Plaché, PhD. (LL)