*1860 – †1915
Poděbrady byly od roku 1839 v držení barona Jiřího Siny. Po jeho smrti nejen toto panství přešlo na syna Šimona. Po vzoru otce sice obrovský pozemkový majetek po celé monarchii obhospodařoval z Vídně, ale v klíčových místech musel mít své zástupce. V Poděbradech takovým byl Dionis Štípek, správce (v letech 1850–1875) rozsáhlého poděbradského panství se sídlem na zdejším zámku. Bohužel, zatím není známo, odkud a kdy přišel do Poděbrad, ani jak se uzavřel jeho život. Víme, že manželkou mu byla dcera Sebastiana (Ištvána) Szabadfyho, což byl správce panství jednoho z největších uherských magnátů knížat z Batthyany. Navzdory českým kořenům se v rodině mluvilo německy. Dosavadní známé prameny uvádějí, že Štípkovým se v Poděbradech narodily dvě děti, které se dožily dospělého věku. Prvorozená byla dcera Sophie Carolina. Tři roky nato se jí na zámku narodil bratr Theodor (1863–1930). Bližší informace o jejím dětství v Poděbradech neznáme, ale vzhledem k tomu, že zde neexistovaly školy, které by mohly poskytnout odpovídající vzdělání dceři pana správce, zřejmě studovala na internátu ve Vídni, kde se poznala s vydavatelem Carl Pataky (1844–1914), což byl úspěšný maďarský vydavatel působící ve Vídni, kde od roku 1872 vydával předměstské noviny. V roce 1875 založil časopis Der Metall-Arbeiter a v roce 1879 otevřel Pataky kancelář pro vydavatele svého časopisu v Berlíně. Když se poznal se Sophií Štípek, byl už od roku 1880 vdovcem. Jeho manželka Caroline Pentz zemřela ve 40 letech a z manželství zůstala dcera Mathylda Barbara (1878–1962). V roce 1881 se oženil se Sophií a manželství bylo bezdětné. Od roku 1883 byl Carl Pataky rovněž spolumajitelem firmy Carl Pataky& Hugo Tischler, což byla kancelář zaměřená na technické patenty. Pobočku si otevřel i v Berlíně, kde se rovněž věnoval obstarávání a využívání patentů, zejména zaměřených na vynálezy v kovoprůmyslu. Od roku 1891 rodina žila pouze v Berlíně. Později také získal profesní titul patentový zástupce. Panu Patakymu se v podnikání dařilo a manželský pár se natrvalo přestěhoval do městečka Untermeis poblíž lázeňského města Merana v Tyrolsku. Odtud řídil své podnikání v Berlíně a ve Vídni. Samozřejmě navzdory nové podnikatelské linii, Carl Pataky stále ve svém nakladatelství vydával různé časopisy a kalendáře a také velkou encyklopedii své ženy. Sophie Pataky se v roce 1896 zúčastnila v Berlíně Mezinárodního ženského kongresu, protože ji ženská otázka stále víc zajímala a vadilo jí, že žena je stále vnímána jen jako pečovatel domácnosti a vychovatelka dětí. Berlínský kongres ji inspiroval k myšlence vytvořit lexikon ženských spisovatelek, publicistek, novinářek a překladatelek, aby ukázala, jak velký intelektuální potenciál se v ženách skrývá. Začala usilovně pátrat po všech koutech německy mluvících zemí, ve vydavatelstvích knih a časopisů. Když si představíme způsob komunikace na přelomu 19. a 20. století, kterou převážně zajišťovaly jen dopisy (ve výjimečných případech telegramy), svědčí o nesmírné píli a zaujetí pro věc Sophie Pataky, když během pouhého čtvrt roku získala informace o více než 5000 ženách. Je pravděpodobné, že na tomto díle participovalo víc myšlenkou spřízněných osob, ale i tak minimálně organizátorská činnost musela být víc než dokonalá. V roce 1898 vyšlo úctyhodné encyklopedické dílo – první svazek následující rok svazek druhý a obě knihy se potkaly nejen s příznivým ohlasem, ale také práva na vydávání ihned koupila i další vydavatelství. Editorka lexikonu u každé ženy uvedla alespoň jméno a adresu, případně pseudonym. U řady jsou podrobné bibliografické údaje, které získala z korespondence. Pouze změnila „ich formu“ za jazyk slovníkového hesla. Provedla také drobné stylistické úpravy a v některých případech odpovědi autorek krátila. Kromě toho u každého jména byl přiložený podrobným seznam publikovaných prací. Samozřejmě musela vycházet z informací, které obdržela a neměla šanci si je nějak ověřit. Proto se občas stávalo, že některé autorky chtěly být mladší a vědomě si upravovaly datum narození. Pataky se zabývala píšícími ženami od roku 1840, proto procházela starší encyklopedie, ale současně udržoval i čilou korespondenci s žijícími spisovateli a nakladateli, aby bylo možné jednotlivé příspěvky obohatit o autorizované životopisné informace. Pataky do svého lexikonu zahrnula nejen beletrii, ale také kuchařky, krejčovství a vyšívání, dětské knížky, knihy pro mládež, pohádky, náboženské a lékařské spisy a brožury o ženském hnutí. Tak obšírný záběr by možný jen díky spolupráci s ostatní spolupracovnicemi. Pataky chtěla také založit Knihovnu německých ženských děl, proto autorky požádala o zaslání po jednom výtisku. Ze zajímavého projektu sešlo, protože byla několika autorkami obviněna, že se chce na jejich úkor obohatit. Díky této své záslužné iniciativě se Pataky stala členkou předsednictva německých spisovatelů. Její manžel Carl zemřel během lázeňského pobytu v Bad Reichenhallu. Následující rok manžela následovala i bojovnice za ženskou emancipaci na poli literatury Sophie Pataky, poděbradská rodačka. (LL)