*1925 – †2013
Je celkem logické, že ve městě zdraví a skla budou mít v encyklopedii osobností četnější zastoupení také sklářští výtvarníci. Právě akademický sochař Vladimír Žahour mezi nimi zaujímá přední místo. Sice se narodil v tradičním městě skla v Železném Brodě, ale osudem se mu staly Poděbrady. Překvapivě na vyhlášenou odbornou sklářskou školu ve svém rodišti se přihlásil spíš z nouze, protože v době protektorátu byla budoucnost nejistá. O sklářské profesi nikdy neuvažoval. Tatínek byl pánský krejčí a matka pracovala jako dělnice. Ale ve válečné době se zdálo, že sklářská škola může být dobré řešení. Nicméně po absolutoriu školy v roce 1943 dostal umístěnku do rafinérie pana Boučka na Malé Skále, kde se stal brusičem. Majitel rafinérie si všiml talentovaného mladíka a podpořil ho v jeho snaze se hned po válce přihlásit na UMPRUM. Přijímací řízení vyšlo napoprvé a Vladimír se dostal do ateliéru profesora Karla Štipla. Uznávaný profesor, žák legendárního sochaře a glyptika Josefa Drahoňovského, Vladimíra prozíravě nasměroval na užité sochařství právě se zvláštním zřetelem ke sklu. A protože součástí jeho ateliéru byla i malá rytecká a brusičská dílnička, bylo o budoucnosti rozhodnuto. Po ukončení akademie a vojenské služby se v roce 1952 ještě vrátil do Železného Brodu, jenže rozhodnutím místních vedoucích kádrů už po třech měsících nedobrovolně skončil na Mostecku na roční stavební brigádě. Odtud se však na zásah právě prof. Štipla dostal v roce 1954 přes vlivný Ústav bytové a oděvní kultury do Poděbrad a vydržel tady až do odchodu do důchodu v roce 1985. Zpočátku pracoval v kreslírně. Její zkušený vedoucí František Šorm si brzy všiml nesporného talentu mladého výtvarníka a tak velmi brzy od stereotypního překreslování stávajících dekorů dostal příležitost i k vlastní tvorbě. Přesto zájem o nový, původní design byl v továrně zpočátku nulový. Až teprve s příchodem nového ředitele Jindry se začalo blýskat na lepší časy, jenže po roce 1968 ředitel z kádrových důvodů skončil jako referent stavebního oddělení a s inovacemi byl na čas konec. Ke změně myšlení nejen v poděbradských sklárnách přispěl zvýšený zájem zahraničních zákazníků o nové dekory olovnatého křišťálu. A tak s podporou SKLOEXPORTU nastalo skutečně naplněné tvůrčí období. Systematickou prací Vladimír Žahour vytvořil původní koncepci brusu v olovnatém křišťálu. Bylo to i tím, že ke sklu, jak oceňovali i zákazníci, dokázal přistupovat jako k sochařskému materiálu. Jeho práce svědčí o skutečnosti, že i u dekorativních, užitkových předmětů jako jsou vázy, mísy, žardiniéry má své místo i monumentální pojetí. Výtvarné práce Vladimíra Žahoura začínaly mít velmi brzy pozitivní ohlas doma i v zahraničí. Šlo především o cílené popření tradičních dekorů zavedením nových brusů, které poučeně využívaly i optické efekty skla. Za léta působení ve sklárnách navrhl početnou kolekci tvarů i dekorů v celé šíři olovnatého sortimentu, které jsou trvalou součástí rodinného stříbra poděbradských skláren. Řada výrobků byla oceněna v dobových soutěžích a je zastoupen i v muzejních sbírkách nejen v České republice. Úspěšně vystavoval na Trienále Milán 58, Expo Brusel 58, Expo Montreal 67, své práce představil v New Yorku, v Londýně, v Oslu, v Moskvě i v Sao Paulu. Ale nejvíc si cenil zlaté medaile na Lipském veletrhu z roku 1963 a velké ceny na Biennale Ljubljana 1967. Také doma tradičně sbíral prestižní domácí ceny za dokonalý, vynikající a nejlepší výrobek roku. Získal řadu dalších zlatých medailí na nejrůznějších veletrzích doma i ve světě, kde také často a s úspěchem vystavoval. V důchodovém věku pokračoval v domácí dílně na volné tvorbě a postupem času se začal velmi originálním tvůrčím způsobem také věnovat také dřevěné plastice. (LL)