*1971
Úplněk, sněhem zablokovaná silnice mezi Okřínkem a porodnicí v Městci Králové. Romana se navzdory dopravním peripetiím narodí na porodním sále. Překotně a překvapivě, protože rodiče čekali s iracionální jistotou Davida. Rok 1971, 12. březen, 1h23 minut. Znamení ryb, prostřední ze tří sester, mezi prvorozenou Janinou a budoucí Terezkou. Předškolní pediatrická prohlídka. Pan doktor Filípek je unešený z jejího výkresu. Výtvarno zůstane nedílnou součástí jejího života. V necelých pěti letech zažije první stěhování na ose Východ-Západ; z Okřínku do Poděbrad. Z vesnice, které v noci dominuje svítící pěticípá červená hvězda v popředí Strojní traktorové stanice, do města, jehož periférii animují červená světla mrakodrapů. Nebo spíš stožáry vysílače – rušičky západních rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, což se ovšem dozví mnohem později. Polabec – dětství v Oboře, u Jezera, Jízdárny, Labe, na loukách, jabloních a vrbách. Jíťa a Danča. Základní škola Na Valech, dnes Václava Havla, a štěstí na třídní učitelku – Marii Tomášovou s neochvějným smyslem pro fair-play. Své potenciální vlohy bude Romana ověřovat v tanečním kroužku na zámku, v Lidové škole umění – obor výtvarný a hudební (violoncello), nebo na palubce basketbalové haly, kde se krátce blýskne coby kapitánka oddílu starších žákyň, číslo 12 na tričku. Se školním recitačním kroužkem bude oživovat politické schůze, a když se zadaří, budou děvčata pohoštěna laskonkou a džusem. 1985 – Gymnázium Jiřího z Poděbrad. Architekt a divadelník Jan Pavlíček pomůže s přípravou na talentové zkoušky – obor architektura. Přidá také trochu podprahové politické výchovy a samizdatové osvěty. 1989 – na prahu Zlaté Prahy, fakulta Architektury, ČVUT. Sametová, kouzelné devadesátky, euforie a nadutý nápad přidat si ke studiu architektury studium scénáristiky. Na FAMU ji nevezmou. Plán B – naučit se francouzsky. 1994 – Francie, Azurové pobřeží. Romana se tu seznámí s Damienem – fyzioterapeutem, umělcem a jejím budoucím manželem. Kursy francouzštiny nabydou na intenzitě. V roce 1996 úspěšně odpromuje na Fakultě Architektury a přestěhuje se do jihofrancouzského Mougins, kde žije dodnes. V následujících letech zde vystuduje psychografologii (Etudatel, Rouen), porodí dvě děti, Lea a Korálku, píše pro kulturní asociaci Sunset Agence Internationale, každoročně se autorsky účastní významného Knižního Festivalu v Mouans-Sartoux. A udržuje nezbytnou českou vazbu. Zásluhou Poděbraďáků – básníka Petra Kukala a nakladatele Jury Stegbaeura jí vychází první román o dospívání v Čechách 80. let. Ve volné trilogii později vychází v nakladatelství Carpe Diem druhý a třetí díl (s podporou Ministerstva kultury ČR). Spisovatel, dramatik a báječný inspirátor Ivan Vyskočil je poslední člověk, s kterým po téměř dvacet let udržuje papírovou korespondenci. K několika krajanům, s kterými se Romana na Azurovém pobřeží stýká, patří Věra Brodmann Nováková – houslistka-super sólistka Filharmonického orchestru Nice. V roce 2011 ji v Národním Muzeu Marc Chagall, s pianistkou Maki MURA-BELKIN a pod záštitou Opery Nice, doprovází jako recitátorka své vlastní poezie v rámci komorně-hudebního pásma „Prague douce et amère“ (Praha hořkosladká). Představení je poctou Praze a české klasické hudbě. 2019 – ve francouzském nakladatelství La P’tite Hélène Editions publikuje román Belvédère. Pravidelně a ráda se věnuje výtvarné ilustraci. Ilustruje například knihu Vánočních příběhů romského hudebníka Licka, v Čechách především jazykové učebnice němčinářky a překladatelky Ivy Michňové (nakladatelství Grada). Architektonický ateliér Le Goadec, ve kterém pracuje, se ve velké míře věnuje rekonstrukcím v historickém centru Grasse („Hlavní město parfémů“), ale také moderním stavbám. Jejich realizace Úpravny vody v Gourdonu získala v roce 2022 Cenu Stavby Budoucnosti (Prix du Bâtiment d’Avenir 06 – Alpes-Maritimes). Díky rodině, věrným přátelům a pravidelným návratům, jsou Poděbrady stále jejím českým domovem. (SB)