*1905 – †1979
Značně rozporuplný život prožil tento poděbradský rodák. Z kněžského semináře, přes učitelskou katedru a koncentrační tábor až po vůdčí pozici v diskutabilním hnutí vlasteneckých kněží. Pocházel z rodiny drobného obuvníka, matka byla v domácnosti. V Poděbradech vychodil obecnou školu a reálku v Nymburce. Pak odešel do Hradce Králové, kde po vykonání doplňujících zkoušek z latiny a řečtiny vstoupil do kněžského semináře. V roce 1929 byl vysvěcen římskokatolickým knězem. Už během studií se stal velmi aktivním členem Spolku studujících Poděbradska, kde vedl loutkové divadlo a svůj vzrůstající zájem o literaturu prověřoval autorstvím nejrůznějších textů do regionálních periodik. Působil také jako předseda Literární jednoty slovanských bohoslovců a redaktor studentského Časopisu bohoslovců. Získal titul ThDr. h.c.. a přes práci kaplana v Lázních Bělohrad, v Dašicích a Hořicích se na delší dobu usadil v Jičíně. Na všech farnostech se aktivně uplatnil jako redaktor nejrůznějších věstníků a už v roce 1932 debutoval románovou prvotinou Oběť zpovědního tajemství. V roce 1935 byl jmenován administrátorem jičínského děkanství a po složení profesorských zkoušek od 1. 3. 1935 ustanoven profesorem katechetiky na středních školách. V této době vydal řadu knih, leč jeho literární činnost byla přerušená internací v Terezíně v roce 1942 a posléze v koncentračním táboře v Dachau, kde se od roku1944 podílel na psaní a šíření ilegálního časopisu Plantážník. Po osvobození nastoupil od září 1945 jako středoškolský profesor v Trutnově, začal aktivně spolupracovat s rozhlasem na úseku katolické publicistiky. Únorový převrat v roce 1948 přivítal a podporoval komunistický režim, v čemž se zřejmě promítla jeho osobní zkušenost z druhé světové války. Společně českobudějovickým knězem Josefem Plojharem, se kterým se potkal v Dachau, viděli novou cestu křesťanství ve spolupráci se spravedlivějším socialistickým zřízením a s komunisty. Oba politicky ambiciózní kněží se také angažovali v Československé straně lidové, kde se dokonce Josef Plojhar stal předsedou a zastával i post ministra zdravotnictví. V roce 1950 Beneš definitivně odešel do Prahy, kde v letech 1950–1968 byl šéfredaktorem časopisu pro katolické duchovenstvo Duchovní pastýř. Od 1950 působil jako profesor pedagogiky a katechetiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze. Od 1951 spojil úzce své jméno s budováním a rozvojem České katolické charity (zejména jako člen ústředního výboru a předseda tiskové komise). Angažoval se také jako generální tajemník Mírového hnutí katolického duchovenstva, které se stalo pevnou organizací kněží podporující komunistickou politiku a také partner pro jednání představitelů státní moci a církve. Míroví kněží se pasovali do role mluvčích církve, nahrazujících umlčené biskupy, kteří byli z části internováni, z části emigrovali. V roce 1951 byl jmenován kanovníkem na Vyšehradě. Od stejného roku vykonával funkci generálního tajemníka Celostátního mírového hnutí výboru katolického duchovenstva. V roce 1964 byl zvolen členem Světové rady míru a místopředsedou Československého výboru obránců míru. Pracoval také jako generální tajemník Mírového hnutí katolického duchovenstva, člen Ústředního výboru Československé strany lidové. Z titulu svých funkcí hodně cestoval po světě. V roce 1967 vedl delegaci katolického duchovenstva do Sovětského svazu. Následně se v roce 1974 až do své smrti stal v pořadí šedesátým sedmým proboštem vyšehradské kapituly. Je autor básnických sbírek Slovem i dlátem (1936) a Quadragesima (1973), drobných próz, knihy medailónů českých vlasteneckých katolických kněží 19. století – Ač zemřeli, ještě mluví (1964) a českých katolických kněží, obětí nacismu – Kaine, kde je tvůj bratr? (1971), studie Blahoslavená Anežka Česká (1954) a nejrůznějších regionálně historických prací. Jeho ostatky byly po obřadu celebrovaném Františkem kardinálem Tomáškem v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla v Praze uloženy do hrobky vyšehradské kapituly. (LL)