*1935 – †2019
Od dvou let až do počínající dospělosti žil s rodiči v Poděbradech pozdější významný český akademický sochař Jan Pichl. Tatínek Jan byl sice úředníkem Pojišťovny Banky, ale nesmírně miloval hudbu. Sám hrál velmi dobře na housle a přátelil se snad se všemi členy poděbradského lázeňského orchestru, kam jezdil pravidelně s rodinou na výlety a kolonádní koncerty. Nakonec se rodina do Poděbrad i přestěhovala, protože otec dostal do gesce od pojišťovny poděbradský okres a tak se to hodilo. Od útlého dětství v synovi vlastním příkladem pěstoval mimořádně intenzivní vztah k hudbě. Navzdory tomu se mladý Honza obklopený notami rozhodl studovat akademii výtvarného umění. To ovšem už bylo v době, kdy péči o rodinu převzal dědeček, protože otec budoucího sochaře v roce 1948 zemřel na útrapy nacistického věznění. Tam se dostal, že se dost odvážně a neopatrně na veřejnosti vyjadřoval proti německým okupantům. Po smrti tatínka musel svému dědečkovi slíbit, že nikdy nevstoupí do komunistické strany. Dědeček byl petrolejářský dělník, který pracoval až v Americe, patřil k zakládajícím členům Československé národně socialistické strany a o diktaturách věděl své. A Jan slib dodržel, i když by mu to přineslo jistě mnoho zakázek, nikdy se členem KSČ nestal. Měl ještě mladšího bratra Jiřího (*1944), který zůstal v Poděbradech a jako automechanik se celý život točil kolem automobilů. Jan studoval v ateliéru tvůrce monumentálních plastik národního umělce Karla Pokorného. Přesto se rozhodl, že svůj celoživotní zájem zaměří na portréty. A protože zřejmě někde na poděbradské kolonádě vznikla jeho celoživotní vášeň pro českou hudbu, už první portrét, se kterým uspěl ještě na škole, byl Leoš Janáček. Aby mohla být jeho prvotina vůbec realizována, musel být předčasně přijatý do Svazu výtvarných umělců. Na škole si mohl vyzkoušet různé způsoby, osahat si rozmanité formální směry. Ale brzy pochopil, že nejvíc ho opravdu zajímají portréty. Úkolem je zachytit rysy tváře člověka tak, aby si byl podobný, a přitom sochař musí vyjádřit i svůj vlastní pohled, názor nebo dojem z jeho díla. A pak přišel rok 1961 a v poděbradském parku byla instalována Pichlova nová busta Antonína Dvořáka, jehož geniální hudba byla pro sochaře celý život tou nejlepší inspirací. Přibývaly další portréty velkých osobností české hudby – Zdeněk Fibich, Bedřich Smetana, Bohuslav Martinů, Václav Holzknecht. Výjimečné tváře a výjimečné osudy. V 60. letech se Jan Pichl kromě vlastní tvorby jistý čas věnoval také divadelnímu výtvarnictví. Byl autorem divadelní výpravy pro Sartrovy Mouchy, které se hrály v Komorním divadle, spolupracoval s Déčkem a s Rokokem. Ale práce ho nenaplňovala, protože situace se na jevišti pro něj stále opakovala a tak ho to přestávalo inspirovat. Vrátil se k volné tvorbě, což si mohl dovolit díky tomu, že jeho manželka Ilona pracovala jako výtvarnice v oděvním podniku a domů nosila pravidelně mzdu. A hlavně manžela v umělecké tvorbě vždy bezvýhradně Jana podporovala. Díky své manželce Iloně, která byla po otci Francouzka, se Jan Pichl také v šedesátých a sedmdesátých let dostal dvakrát na roční stáž do Paříže. Dopoledne pracoval u tchána, který vlastnil v Paříži podnik na výrobu nábytku, a každé odpoledne pak trávil v legendárním Louvru. Tam se také potkal a spřátelil s vynikajícím modernistickým malířem Josefem Šímou, který ho přesvědčoval k emigraci. A třebaže obě manželčiny sestry odešly za otcem do Francie, manželé Pichlovi zůstali v Čechách, konkrétně ve Zdibech. Aby ušetřili a co nejvíce zjednodušili svůj život, přestěhovali se v polovině 70. let z Prahy do nedaleké vesnice Zdiby, kde měla rodina malou chatu. Postupně ji přebudovali na domek s ateliérem a vytvořili také malebnou zahradu se spoustou květin, stromů, se zlatými rybkami i včelínem. Sem za nimi přicházeli přátelé a zákazníci. Ve zdibském ateliéru vznikla třeba kašna pro zámecký park v Tachovicích, řada plastik v bronzu mima Jeana Gasparda Debureaua, herců Františka Němce a Miroslava Macháčka a také kolekce zadumaných obrazů. Malba, stejně jako hudba, byla další vášní Jana Pichla. Srdeční záležitostí manželů Pichlových byly Čechy, byť jejich svobodomyslnost se příliš nelíbila tehdejšímu režimu. Zásluhou výtvarné imaginace Jana Pichla však zkrásněly Poděbrady ještě dalšími jeho díly. V centrálním parku je například sousoší Matka s dítětem a na Jiřího náměstí jeho poslední poděbradská realizace z roku 2011 bronzová busta Franze Kafky. V roce 2015 získal čestnou medaili města Poděbrady za celoživotní uměleckou práci a významný přínos k obohacení veřejného prostoru města Poděbrady. (LL)