*1896 – †1967
Většinu svého života strávil v Poděbradech a byl na své město hrdý. Jeho matka se jmenovala Marie, rozená Kubálková, otec František byl místním truhlářem. Oba muži museli v 1. světové válce narukovat a Jaroslav si navzdory riziku trestu způsobil na frontě průstřel stehna, aby se dostal do civilu. Ve Vídni se pak vyučil zahradníkem a jeho nejoblíbenější písní zůstala ta Ó hřebíčku zahradnický. Sňatek uzavřel s Marií Šulcovou z Hořátve a měli syna Jiřího. Jaroslav byl vskutku renesanční člověk. Dobře a rád maloval, hrál ochotnické divadlo, zpíval v místním spolku Hlahol (roku 1941 je uveden jako jednatel), hrál na mandolínu, plnil svou velkou knihovnu klasickými díly i literárními časopisy a také kdeco sbíral – známky, mince (zmiňuje se o něm Numismatický časopis československý v ročníku 1937–1938), pohlednice, ex libris, minerály, ale zaujal ho i starý kalamář nebo kolovrátek, protože každý předmět mu vyprávěl svůj příběh… Jen málo starousedlíků Jaroslava neznalo. Důvodem, proč zaslouží zmínku v projektu o poděbradských osudech, je však doba 2. světové války. Válka podruhé fatálně zasáhla do jeho života. V letech 1942–1945 byl vězněn a o koncentračních táborech podal svědectví v deníku, později věnovaném muzeu. Zdůrazňuje v něm soudržnost a vzájemnou pomoc vězněných mužů z Poděbrad; s mnohými ho pojilo přátelství po zbytek života. Jako úředník okresní nemocenské pojišťovny byl na pracovišti 17. 11. 1942 zatčen spolu V. Polákem, F. Hamplem a F. Vítkem kvůli zapojení do odbojové skupiny Hodač-Wolf. Je známo, že František Hodač hrál po svém říjnovém zatčení o čas, a tak při každém výslechu vyzradil pár jmen těch, kteří přispívali na rodiny zatčených osob. Jaroslav přišel po výslechu na kolínském gestapu v březnu 1943 o dva přední zuby. V dubnu byl deportován do Malé pevnosti v Terezíně a odtud do Osvětimi. Jako politický vězeň č. 118005 nafasoval režný mundúr zebru a dřeváky a poznával trpký život mezi elektrickými dráty za branou s nápisem Arbeit macht frei. V srpnu byl převezen do dalšího koncentračního tábora, do Buchenwaldu. A o měsíc později se ocitá v pořadí druhém transportu vězňů do Nordhausenu, kteří budovali pobočný táborzvaný Dora, kde se v utajované podzemní továrně měly vyrábět rakety a letounové střely V-1. Za 18 měsíců prošlo táborem na 60.000 vězňů ze 48 zemí, z nichž celá třetina tam našla svou smrt. Takto popisoval Jaroslav budování „baráků“ v táboře (v době, kdy vězni ještě spali přímo ve štolách): „…ohýbáme se pod tíhou k zemi a hrbíme hřbet, aby břímě sedělo na místech ještě neotlačených. Esesmani jsou rozestaveni s klacky vždy tak 50 metrů od sebe. Popohánějí nás… nekonečný pohyblivý pás. Je neděle, pracuje se celý den.“ V táboře prožil i bombardování v roce 1944, při němž na 400 vězňů zemřelo a dalších 1 800 bylo zraněno. Těmito slovy v deníku komentoval stavbu nového krematoria a příjezd transportu z Osvětimi v lednu 1945: „Kam se člověk otočí, všude zmírají lidé. Vyhublí, umoření, černé, špinavé obličeje, omrzlé ruce i nohy. Chodili jsme jen mezi mrtvolami a umírajícími.“ Naděje svitla až po příchodu Britů v polovině dubna 1945, kdy Jaroslav odjel s ostatními nákladním vlakem do kasáren nedaleko tábora v Bergen-Belsenu. Karta se obrátila a 17. dubna 1945 jsou to tentokrát esesmani, kteří zakopávají (za dohledu britských vojáků) „mrtvoly häftlingů, povzbuzováni slovy, kterými častovali tolik let vězně“. Do Poděbrad se bývalí vězni vracejí až 30. května. A hned se zapojují do veřejného života. Jak připomíná Jana Hrabětová v knize Poděbrady, město mého srdce (III), na staré radnici shromažďovali J. Piroutek s J. Votavou památky na odboj. Jaroslavovými největšími přáteli byli jeho spoluvězni, ať to byli Poděbradští, nebo např. malíř Dominik Černý z Hluku či Němci, kteří do Poděbrad jezdili v 60. letech z NDR trabantem na návštěvu. I nadále se Jaroslav angažoval, a to ve Svazu protifašistických bojovníků. Roku 1965 věnoval muzeu svou práci Krutý osud židovských rodin v Poděbradech. Stále ještě pracoval také v dymokurském cukrovaru a věnoval se nejen svým zálibám, ale i třem vnučkám, které nezapomenou na zážitek vozit se na dědově čtyřkoláku. Jaroslav Piroutek zemřel náhle na embolii jako příslušník generace, kterou tolik poznamenaly hned dvě světové války. (ZP)