*1928 – †2011
Významná herečka předlistopadového režimu byla v široké veřejnosti víc známá svými normalizačními politickými postoji, než hereckým uměním. Jedni ji víceméně tolerovali, druzí zatracovali. Faktem je, že i sveřepí kritici přiznávali, že byla výtečná recitátorka své doby a to je první linka, která tuto osobu spojuje s Poděbrady. Jako vlivná předsedkyně Svazu českých dramatických umělců a národní umělkyně si vzala tehdejší Neumannovy Poděbrady (což byla od roku 1963 prestižní přehlídka uměleckého přednesu) za své. Využívala svůj vliv i postavení členky ÚV KSČ, že do Poděbrad někdy z lásky, jindy nedobrovolně, nebo třeba i z prospěchářských důvodů, přijížděly vystupovat skutečné české a slovenské herecké hvězdy. Soutěže se téměř povinně účastnili studenti uměleckých škol, kteří dneska sami patří mezi herecké hvězdy. Média přehlídku silně propagovala a pro město to byla velká událost. Na druhé straně i poděbradský národní výbor, zejména za předsednictví Vladimíra Vokatého, občas využíval dobré vztahy s vlivnou soudružkou. Když bylo někde třeba přitlačit, tak se obraceli na Jiřinu Švorcovou a ta zpravidla vyhověla. Bylo to také s její významnou přímluvou, že se na sklonku osmdesátých let minulého století sehnaly peníze a v Poděbradech začala výstavba vytouženého kulturního domu. Že z toho vznikl nevzhledný a nikdy nedostavěný Růžový slon, není vinou těch, co do projektu vložili svou energii. Ale to není jediná vazba Jiřiny Švorcové na Poděbrady. Za tou druhou musíme ještě víc do minulosti, až na konec druhé světové války. Zejména pro připomenutí pro Poděbradsko jisté velmi tragické události, je primární důvod zařazení příběhu Jiřiny Švorcové. Je to ukázka, jak někdy může být osud spletitý. Jde o víceméně opomíjený útok spojeneckého letce hloubkaře na osobní vlak jedoucí z Poděbrad do Velkého Oseka. Na vysvětlenou je třeba připomenout, že tak zvaní hloubkaři byli stíhací piloti, kteří operovali v nízkých letových hladinách (dvacet až padesát metrů) a útočili především na vlaky. Při zásahu kotle parní lokomotivy (odtud též druhý název „kotláři“) docházelo k těžkému poškození tažného stroje a tím i k ochromení protektorátní dopravy. Protože exploze parního kotle mohla zabít osádku lokomotivy, zpravidla hloubkaři stříleli první dávku před vlak a dávali tak posádce čas na zastavení a k úniku do bezpečné vzdálenosti. K dotčené události došlo ve čtvrtek 28. prosince 1944 zhruba v 12.35. Vlak z Poděbrad číslo 805 s 18 vagóny byl napaden při výjezdu z nádraží v Libici nad Cidlinou zhruba v místech železničního přejezdu k obci Kanín. Útočník byl nejspíš jeden z doprovodných stíhačů z 325. a 332. skupiny 306. stíhacího křídla, který doprovázel bombardér B-24 Liberator, jenž bombardoval nádraží ve Veltrubech. Skupina tento den mimo jiné útočila i na Vacuum Oil Company v Kolíně. Mělo se jednat o stíhačku P-47 Thunderbolt, případně P-51 Mustang. Hloubkaři sice přeletěli nad tratí, aby jako obvykle dali strojvedoucímu signál k okamžitému zastavení, ale on se z neznámých důvodů rozhodl výstrahu ignorovat, a tak cestující nemohli vlak včas opustit a uchýlit se do bezpečí. V zápětí byla prostřílena nejen samotná lokomotiva, ale také dva služební vozy a šestnáct vagonů. V hlášení následně zpracovaném Dopravním úřadem v Nymburce se hovořilo o 17 osobách, které zahynuly na místě, a sedmi dalších, které zemřely krátce po převozu do nemocnice, a osmapadesáti zraněných. Některým musely být amputovány končetiny, jiní byli záhy propuštěni do domácího ošetřování. Dalších asi patnáct lidí utrpělo zranění pouze lehčího rázu, které nevyžadovalo hospitalizaci. Bohužel, podle svědectví pilot však tentokrát nemířil jen na vlak, ale i na vyděšeně prchající cestující. Tragickým výsledkem bylo 24 mrtvých a celkem asi 75 zraněných. Za nečekaným útokem na civilní cíl byla zřejmě nepřesná zpravodajská informace, že vlak přepravuje z Poděbrad do Kolína členy Hitlerjugend, kteří měli v Poděbradech během 2. světové války svou velmi silnou základnu. Podle očitých svědků sice malá skupinka příslušníků Hitlerjugend byla v posledním vagónu, ale údajně vyvázla bez sebemenší újmy. Na krvavý masakr po letech také vzpomínala jeho šestnáctiletá přímá účastnice, kterou její maminka, hostinská v Praze na Žižkově, poslala na venkov nějak nenápadně sehnat tolik potřebné potraviny. Osud ji přivedl s dalšími stovkami cestujících až před smrtonosné palubní kulomety stíhačky. Do smrtelného nebezpečí se dostala společně s kamarádkou, se kterou se rozhodly po útoku zmizet na druhou stranu do Kanína, místo aby se přidaly k většině vyděšených cestujících. Někteří z nich byli zastřeleni právě při útěku na poli. Náhodná volba druhé strany je zřejmě zachránila. Schovaly se v kaninském chlévě, a když se odvážily ven, tak vesničané, kteří dosud mávali letci na pozdrav, se dozvěděli, co se to vlastně stalo. Děvčata přespala u jedněch ochotných lidí, kteří je druhý den odvezli nákladním vozem do Prahy, protože se holky bály vstoupit do vlaku. Matka nic netušila, jen se při jejich příchodu otočila od plotny a řekla udiveně: „Holky, to už jste doma?“ Ona dívka byla pozdější zapálená komunistická herečka Jiřina Švorcová, kterou si starší generace možná pamatuje z 1. filmové verze Krále Šumavy režiséra Karla Kachyni z roku 1959 nebo z normalizačního seriálu Jaroslava Dietla Žena za pultem z roku 1977. (LL)