*1892 – †1944
Rodák z dnešního pražského Zlíchova. Prameny o jeho dětství a mládí zatím, bohužel, schází. Za první světové války byl zařazen do československé domobrany v Itálii k 31. domobraneckému praporu pod pořadovým číslem 46. Rudolfova manželka se jmenovala Anna Františka, za svobodna Neumannová, narozená v roce 1899 v Novém Městě pod Smrkem. Svatba se uskutečnila v prvním roce samostatného Československa v roce 1919 v rodném městě manželky, kde Rudolf původně pracoval jako obuvník. Vaňkovi měli syna Rudolfa a dceru Alžbětu. Rudolf Vaněk si tam později našel výhodnější povolání ve státní správě jako doručovatel na poště, kde pracoval až do roku 1938, ale při německém obsazování pohraničí utekl s rodinou do Poděbrad a zde získal stejné zaměstnání. Záhy své úsilí vložil do odboje proti německým okupantům ve skupině Jiřího Wolfa a Františka Hodače. Prostřednictvím fingovaných jmen adresátů doručoval Hodačovi a jiným spolupracovníkům zásilky s ilegálním obsahem, které přicházely od pražského odbojového vedení, přejímal a odevzdával materiály od skupiny ÚVOD a PVVZ z Kolína, odkud je vozil Alois Trajhan, vybíral peněžní příspěvky na pomoc rodinám zatčených a uvězněných osob. Vaněk byl sám zatčen 26. října 1942 na pracovišti. Byl odveden domů, kde úředníci gestapa provedli domovní prohlídku. Následně byl vězněn v Kutné Hoře, Kolíně, v Praze na Pankráci, v Terezíně, Norimberku a v Mnichově. V Terezíně pracoval v balíčkárně, kde mnoha vězňům pomohl, když pohotově odstranil špatně schovaný moták anebo usmlouval vrácení části potravin ze zásilek spoluvězňů, které zabavil dozorce. Vaněk byl souzen Volksgerichtshofem 14. června 1944 v Norimberku ve skupině s Františkem Hodačem, Dr. Vojtěchem Sailerem, Dr. Václavem Kryšpínem, Františkem Vítkem a Janem Radou. Průběh tohoto závěrečného soudního stání popsal jmenovaný MUDr. Sailer detailně ve své knize Byli jsme tři lékaři. Vzpomínal tam, jak byli v poutech vedeni z věznice k soudu přes náměstí, a německé paničky na české vlastence plivaly. To, že Vaněk, na rozdíl od hlavy poděbradského odboje Hodače, neznal obsah dopisů zasílaných z Prahy na fingovanou poděbradskou adresu, bylo z výpovědí jasné už od počátku a zprvu to vypadalo, i s ohledem na minimum dotazů, jako na dobré znamení ve prospěch Rudolfa Vaňka. Ovšem, když dostal slovo německý prokurátor, označil všechny poděbradské obžalované (Hodače, Vaňka, Vítka, Kryšpína, Sailera a Radu) za zločince nejhnusnějšího druhu, kteří zneužili důvěru Vůdce Adolfa Hitlera, který se v tak těžkých chvílích stará o budoucnost a bezpečnost českého národa. Překvapivě se ve své řeči nejvíc zaměřil právě na Rudolfa Vaňka, který byl v celé skupině spíše jen zprostředkovatelem. Sám soudce ho několikrát přerušil s výzvou, aby se držel faktů. Výsledkem prokurátorovy řeči byl požadavek trestů smrti. Německý obhájce Vaňka obhajoval slovy, že tento bezvýznamný listovní doručovatel byl pouhým nástrojem v rukách skutečných viníků. Nevěděl, co dělá, obsah dopisů neznal. Je to průměrný úředník, který konal svou práci poctivě, dokud ho přátelé nesvedli k nezákonné činnosti. Navíc dopisy, které předával, neměly v celku žádnou cenu. Označil Rudolfa Vaňka za v zásadě svědomitého, slušného člověka, který sešel shodou okolností na scestí. Po skončení přelíčení předseda soudu vyhlásil přestávku na poradu, která však skončila ve věci 6 odsouzených už po deseti minutách. Následně byly vyneseny tresty a Rudolf Vaněk byl odsouzen k trestu smrti za přípravu velezrady, což v soudním sále vzbudilo vlnu rozechvění. Senát Vaňkovi vytýkal mimo jiné to, že vážně zneužíval svého postavení poštovního doručovatele a vědom si následků tak napomáhal nepříteli. Smrtelně bledý Vaněk, podle svědectví MUDr. Sailera nic nechápal a opakoval, že je to holý nesmysl. Pak přistoupila k odsouzeným německá eskorta, aby jim pro přesun do věznice opět nasadila pouta a jeden německý dozorce odvážně řekl, že potom, co slyšel od jejich obhájců, se stydí jim nasadit povinná pouta. Jak konstatoval Dr. Sailer v řečené knize: „Soudní vazba, soudní přípisy a zejména přelíčení jen dělaly dojem skutečné spravedlnosti, dodržování práva. Když smečka vlků roztrhá svou oběť, necítí, že udělala něco zlého, ale tady přece drásali a rdousili lidé, myslící lidé, kteří si museli být vědomi svého počínání.“ V den popravy napsal Rudolf Vaněk poslední dopis manželce, synovi a dceři. V posledních hodinách života mu záleželo především na jejich štěstí. Ujistil je o svém usmíření s Bohem a se světem. Napsal, že za svého života vykonal vše, na co jeho síly stačily a že setrvá v myšlenkách s rodinou až do konce. Přál si, aby ho zachovali ve věčné paměti jako starostlivého manžela a otce. Byl popraven 5. září 1944 v mnichovské věznici Stadelheim. Tělo Rudolfa Vaňka bylo předáno Anatomickému institutu univerzity v Mnichově. Místo jeho pohřbení je neznámé. V roce 1945 byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 In Memoriam. Jeho jméno je uvedeno na památníku obětem 2. světové války v poděbradském zámku a taktéž na samostatné pamětní desce v budově pošty v Poděbradech. V červnu 1946 se vdova s dětmi odstěhovala zpět do Nového Města pod Smrkem. Tam byla na počest popraveného manžela pojmenována ulice, v níž následně žili. Jednalo se o stejné číslo popisné jako před rokem 1938. (HN)