*1864 – †1936
Do hrobky na hřbitově v Kluku nedaleko hlavního vchodu byly v roce 1936 uloženy ostatky vrchního soudního rady JUDr. Jana Knoblocha. Tak se vrátila do svého rodného města jedna z významných osobností prvorepublikového veřejného života, všeobecně považovaná za pravého lidumila a demokrata, který se trvale rozdával a pomáhal všem, kteří se na něho obrátili. Do hrobky byla pochována v roce 1946 i jeho manželka Marta, v roce 1987 snacha MUDr. Magdalena Knoblochová, o deset let později Knoblochův stejnojmenný syn Jan, významný chirurg a dlouholetý profesor pražské lékařské fakulty, a nakonec v roce 2017 i vnuk, pokračovatel lékařské linie rodu, prof. MUDr. Jan Knobloch DrSc. Vrchní soudní rada Jan Knobloch byl potomkem jednoho z nejstarších poděbradských rodů. Narodil se 14. prosince 1864. Jeho rodný domek už neexistuje, byl zbořen někdy v padesátých letech minulého století. Nenápadné přízemní stavení stávalo na rohu Valů a Přemyslovy ulice a zmizelo dávno předtím než ostatní domy, které tvořily před stavbou Růžového slona právě Přemyslovu ulici. Janův otec Emanuel Knobloch, byl v Poděbradech městským policejním revizorem a matka Rozálie pocházela z dalšího starého místního a velmi rozvětveného rodu Baštů. V rodině byli čtyři bratři a všichni dosáhli významného postavení. Vedle Jana nejstarší Florián Knobloch byl plukovníkem u rakouského 28. pěšího pluku, Emanuel Knobloch zastával úřad městského důchodního, a nakonec generál Bohuslav Knobloch se stal ve třicátých letech minulého století generálním velitelem československého četnictva. Po studiu na gymnáziu v Písku absolvoval Jan Knobloch práva a na Karlově univerzitě v Praze. Po předchozí tříleté notářské praxi v Poděbradech se věnoval soudní službě a působil pak v Praze, v Litoměřicích a Chebu, kde mohl od roku 1894 až do roku 1896 své vlastenecké smýšlení v německém prostředí projevit jako místopředseda tamní České besedy. Po víceleté službě u okresního soudu v Hanšpachu, dnes Lipové, stal se radou u zemského soudu trestního v Praze. Zde podle otištěného nekrologu si získal jako předseda při četných přelíčeních trestních senátů a porot, jakož i soudů lichevních a soudu kmetského pověst vynikajícího soudce a ušlechtilého člověka. V roce 1924 byl jmenován vrchním radou u vrchního soudu v Praze, kde působil i nadále v soudu trestním. V roce 1930 odešel na odpočinek, přičemž bylo mu ministerstvem spravedlnosti vysloveno zvláštní uznání za dlouholetou a svědomitou práci. V medailonku, který vyšel v Poděbradských novinách v roce 1934 k jeho sedmdesátinám, je vyzdviženo také, že celý svůj život vyplnil plodnou a ušlechtilou prací pro rodinu, národ i svého bližního. „Nikdy ani v dobách nejkrutější rakouské persekuce nezapomínal na svůj původ a čeští lidé nalézali u něho vždy ochranu proti rakouskému útisku. Národu našemu odchoval dva zdatné syny, z nichž starší Jan se stal lékařem na chirurgické klinice prof. Jiráska, mladší Rudolf zase pracoval na oční klinice u prof. Kadlického. I jim vštěpoval lásku a úctu k člověku, jak při jeho povahových vlastnostech ani jinak býti nemohlo. Rád zajížděl do Poděbrad, kde se vždy potěšil a okřál vzpomínkami na své dětství a čerpal sílu pro své těžké povolání soudcovské. Je nespočetná řada naších poděbradských, kteří u něho hledali rady a pomoci, nezištně rozdával, ušlechtilý člověk ryzího charakteru.“ (JH)