*1860 – †1932
Patřil mezi nejvýznamnější české cestovatele přelomu 19. a 20. století, a když se v životě už dost nacestoval, zařadil se mezi pravidelné a vážené hosty poděbradských lázní. Léčebné kúry mu zjevně prospívaly. Stanko Vráz si tady plnými doušky užíval nejen Poděbradky, ale také nemalé popularity, které se v lázních těšil, ať už jen korzoval po kolonádě, nebo tady pořádal své vyhlášené cestopisné přednášky. Byla to neodmyslitelná postava každé lázeňské sezóny a v neposlední řadě to byla i dobrá reklama pro lázně samotné. Na adresu poděbradských lázní kdysi vzletně napsal: „Z nosítek do vozíčku, pak opřen o dvé osob, zde u vás naučil jsem se zase choditi. Ó vody, vy zázračné vody z hlubin naší krásné vlasti! Vy vrátily jste mně zdraví, sílu, bych dnes o holi, zítra brzy již sám, zase chodil. Opřen jen o vůli svou! Blahořečím vám, ó vody hlubin tajů! Vděčně vzpomínati budu vás, přátel milých, lékařů těla i duše mé!“ Poetická slova napsal člověk, který cíleně tajil svůj původ, mládí a také pravé jméno tohoto excentrického muže rovněž bylo tajemstvím. Pravděpodobně se narodil v bulharském Trnovu, kde byl jeho otec českého (jindy ruského) původu údajně diplomatem (jindy zase důstojníkem). Vystudoval střední vojenskou školu, v sedmnácti letech bojoval na straně Rusů proti Turkům, v bitvě u Plevna byl raněn. S otcem potom cestoval po Turecku, sám pak po Čechách, i po Evropě. Ve Švýcarsku začal studovat medicínu. Po blíže neurčené rodinné tragédii opustil Evropu a vydal se do Afriky. Na druhou stranu sám Vráz v jednom ze svých dopisů prohlásil, že když mluví o svém mládí, tak většinou lže. A to se s velkou pravděpodobností týkalo i jeho jména. Na otázku, proč si tak pečlivě budoval pověst záhadné osobnosti, je jednoduchá odpověď, že šlo o marketing. Vzrůstala cestovatelská konkurence a záhady kolem osoby cestovatele byly tou nejlepší reklamou pro jeho přednášky, články, knihy a fotografie, jež ho vlastně živily. Ani současné bádání v archivech zatím neodhalilo pravdu o jeho původu. Jeho nejvýznamnější cestou byl odvážný záměr procestovat v roce 1892 vodní trasou celou tropickou Ameriku. Začal v Bolívaru na řece Orinoko na dvou lodích Praga a Tucuso. Byl přepaden, okraden, jedna loď se vzácnými exponáty a fotografiemi se potopila. Přesto dál pokračoval proti proudu Amazonky až k dolnímu toku řeky Huallagy. Překročil Kordillery a po roční anabázi dosáhl tichomořského pobřeží. Výsledkem cesty byly sběry nových živočichů a národopisných předmětů z oblastí, které odborní sběratelé dosud nenavštívili. V roce 1894 se Vráz vrátil do Prahy. Navštívil Vojtu Náprstka, uspořádal řadu přednášek, které Pražany uchvátily. V době konání Národopisné výstavy českoslovanské se v létě 1895 seznámil se svou budoucí ženou Vlastou Geringerovou, která na výstavě provázela expozicí amerických Čechů. Společně měli dvě děti Victora a Vlastu Adélu a obě nakonec se usadily v USA. Nepokojný Vráz však navzdory rodině ve výpravách dál pokračoval. Navštívil různé části Severní, Jižní a Střední Ameriky, Asie a Afriky. Byl zajatcem afrických Ašantů, byl v Číně a Japonsku, hostil ho korejský princ, pobýval u dajáckých lovců lebek, na Papui objevil nové pohoří, kde vztyčil český prapor a nazval ho Smetanovo, leč pojmenování se neujalo. Hodně času také strávil v USA a Mexiku, kde pořídil množství unikátních fotografií mezi indiány a kde také pořádal přednášky pro krajany a dokonce se zapojil i do prezidentské volební kampaně Woodrowa Wilsona. Díky tomu sehrál významnou roli, když otevřel cestu T. G. Masarykovi právě k pozdějšímu americkému prezidentovi. Po návratu do Čech se mu nepodařilo získat vytouženou práci v Národním muzeu ani v Náprstkově muzeu, a žil pouze z přednášek a autorských honorářů. Po 1. světové válce se Vráz definitivně vrátil zpět do Čech, ale zdraví mu nesloužilo. V roce 1920 mu diagnostikovali rakovinu levé paže. Řešením byla amputace, naštěstí bez vedlejších následků. V té době cestovatel objevil Poděbrady, kde hledal a zřejmě i nacházel v mezích možností ztracené zdraví. Stále však přednášel o svých cestách po celé republice a své přednášky inovativně doplňoval promítáním skleněných diapozitivů, kterým říkal světelné obrazy a jako jeden z prvních měl i přednášky v Českém rozhlase. V podstatě však víceméně živořil až do své smrti. Na jeho pohřeb přišlo neuvěřitelně mnoho významných osobností v čele s předsedou Poslanecké sněmovny Janem Malypetrem a předsedou Senátu Františkem Soukupem. Pohřební řeč měl profesor Karel Domin, nejvýznamnější český botanik a tehdejší rektor Univerzity Karlovy. Noviny v nekrologu uvedly, že jeho dílo Sedm let v jižní Africe je srovnatelné s nejlepšími knihami Darwinovým. Velký český dobrodruh Stanko Vráz byl Poděbradům velmi vděčný za výrazné zlepšení kvality života, což třeba vyjádřil i aforismem: „Děti se učí chodit z lahve mléka, já zase z lahví poděbradských.“ (LL)