ZEZULA PAVEL

800 poděbradských příběhů

*1946 – †2023

Byl nepřehlédnutelnou postavou Poděbrad. Nejen proto, že byl oblíbeným a uznávaným lékařem a že se angažoval i ve veřejném životě, zejména pak ve sportu. Pavel Zezula byl také nepřehlédnutelný i svou výškou. Bylo mu dáno do vínku rovných 202 cm, tedy postava jak stvořená pro basketbal, který také odmala hrál, byť chvíli koketoval i s volejbalem. Ostatně MUDr. Zezula fandil sportování obecně, protože jako lékař dobře věděl, že pohyb prospívá zdraví. Traduje se příběh někdy z 80. let, kdy poctivě cvičil s dcerou Irenou na spartakiádu skladbu rodičů s dětmi. V určité části choreografie si měli rodiče k dětem kleknout na jedno koleno a děti pak běhaly kolem nich. Jenže na secvičné od okresního náčelníka této skladby z můstku směrem k Pavlu Zezulovi zazněl jasný pokyn, ať si ten pán v sedmé řadě už konečně klekne. Na to Pavel Zezula silným hlasem odpověděl, že přece už dávno klečí. A tak se na Strahov nedostal, aby nevyčuhoval. Narodil se krátce po válce v Třebíči a byl jedináček, jak se říká – vymodlené dítě. Jeho rodiče Alžběta, rozená Navrátilová a Antonín Zezula, sedlář s dílnou v židovské obci, už snahu o potomka málem vzdali, a nakonec to dobře dopadlo. Pavel vyrostl v Podkláštěří blízko baziliky svatého Prokopa a také kousek od lesa. Odmala byl zvídavé dítě a zajímaly ho nejen společenské vědy, ale také biologie, takže si to rovnou po třebíčském gymnáziu zamířil na lékařskou fakultu do Brna. Vysokou školu vzorně absolvoval a získal místo u svého strýce MUDr. Vlastimila Válka v čáslavské nemocnici. Byl mladý a aktivní a strýc se po čase vyjádřil, že není snadné být takovému agilnímu příbuznému nadřízeným. Proto Pavel Zezula přivítal nabídku na časově omezený primariát v Městci Králové, odkud to pak už byl jen krok jako praktický lékař do Poděbrad, kde získal i byt. Z náhodné pracovní volby se stala od roku 1977 srdeční záležitost, kterou v Poděbradech Pavel Zezula promítnul nejen do lékařské praxe, ale zcela samozřejmě se zapojil především do poděbradského basketbalu, který byl v lázních dlouhá léta sportem číslo jedna. Zpočátku ještě i závodně hrál za béčko, ale brzy se už začal věnovat funkcionaření a pokaždé nezištně nabízel pomocnou ruku, až po nejvyšší ligovou soutěž mužů a žen. Byl vždy u toho. Jednou jako pořadatel, jindy jako nepostradatelný lékař. Však také v roce 2017, když zdejší basketbal slavil své sedmdesátiny, převzal čestné členství svého milovaného klubu. Pavel Zezula se angažoval i ve vysokých funkcích České basketbalové federace. Vedle zdravotní komise byl také členem Dozorčí a odvolací rady ČBF. Ale jako ochotný lékař fungoval při všech velkých i malých sportovních podnicích v Poděbradech, ať už to byly tradiční chodecké závody, nebo třeba tenisové mistrovství republiky v letech 1994–1996. Kromě toho žil velmi aktivním společenským životem. Nebylo mu lhostejné, co se v Poděbradech děje a mnohdy svým vlivným pacientům mluvil do duše, co je potřeba zlepšit a co se nejen ve městě dělá špatně. A kdo by odmítl přikývnout svému lékaři, který mnoha lidem zásadně zdravotně pomohl. Však se zejména v oboru kardiologie cíleně vzdělával, navštěvoval kongresy, pečlivě studoval odbornou literaturu. Zajímal se také obecně o politiku, zbraně, miloval les, vodu, fotografování, tanec a hudbu. Před rokem 1989 pracoval i jako ředitel zdejšího Okresního ústavu národního zdraví, jezdil se záchrankou, ochotně radil potřebným i po telefonu, nikoho nedokázal odmítnout a snažil se být všemožně prospěšný v duchu složené Hippokratovy přísahy. Po roce 1989 si zařídil soukromou lékařskou praxi jako závodní lékař místních skláren, ale jeho kartotéka s dalšími pacienty nejen z Poděbrad praskala ve švech. Ke každému dokázal najít specifický přístup a vždycky, když pacient odcházel, MUDr. Zezula se postavil ve své dvoumetrové výšce a přátele vyprovázel povzbudivým slovem: „Žij!“ S manželkou Janou rozenou Hladíkovou se poznali během jeho studia v Brně a oba se po celý život velmi angažovali jako dobrovolníci v Československém červeném kříži. Manželka vystudovala pedagogickou fakultu a po krátkém angažmá v Čáslavi celý život učila zeměpis a přírodopis na pozdější ZŠ TGM v Poděbradech. Společně měli tři děti (Irenu, Pavla a Janu), z nichž ani jedno se nevydalo po stopách otce. Pavel Zezula, hrdý dědeček vnučky Aničky, v posledních letech měl sám velké zdravotní potíže a s nemalým úsilím každý den zdolával na čtyřicet strmých schodů ke své ordinaci v Dukelské ulici a vždycky tvrdil, že bude ordinovat do posledních svých dnů. Jeho představa se mu téměř splnila, tělo odcházelo, ale mysl byla stále bystrá. (LL)