*1919 – †2014
Dva měsíce po oslavě úctyhodných pětadevadesátých narozenin zemřel poděbradský rodák, válečný hrdina, který bojoval za naši svobodu během druhé světové války. Jeho otec Václav Horák pracoval jako technický úředník v poděbradských sklárnách, ale v roce 1929 se rozhodl osamostatnit a koupil v dražbě starou zanedbanou brusírnu v Brodcích. To je dnes část obce Kněžice na Třebíčsku. Přes nemalé problémy se nakonec podařilo i navzdory hospodářské krizi firmu udržet. Protože si v oboru udělal dobré jméno, dostal nabídku na ředitele sklárny v Antonínově Dole, a protože myslel na budoucnost, svého prvorozeného syna poslal v roce 1938 do Velké Británie na obchodní akademii Commercial Course – Huddersfield Technical College. Tam se Jiří Horák z rozhlasu dozvěděl, že došlo k okupaci Československa a už 15. března 1939 se okamžitě přihlásil na našem konzulátu v Londýně jako dobrovolník. Byl první a dostal číslo jedna. Dál pokračoval na studiu, jenže z domova přestaly chodit peníze, a tak musel školu opustit. Nesměl pracovat, tak se pokoušel dostat do armády. To byl zpočátku problém. Tak využil kontaktů na jednu londýnskou firmu, která z Brodců dovážela sklo. Tam našel dočasné útočiště, vydržel tam do května 1940, kdy byl konečně povolán do nově se ustavující 1. československé divize v pevnosti Agde v jižní Francii. Byl zařazen k dělostřelcům. Jenže už měsíc na to, po pádu Francie, byli dobrovolníci za pomoci nákladních lodí složitě evakuováni do Velké Británie. Tam absolvoval dělostřeleckou důstojnickou školu. Do invaze nastupoval jako velitel pozorovacího tanku, v hodnosti četař-aspirant. Německá posádka v přístavu Dunkerque kapitulovala 8. 5. 1945 a o čtyři dny později začal přesun Československé obrněné brigády do Československa. Jiří Horák získal Československý válečný kříž, Medaili Za chrabrost před nepřítelem a medaili Za zásluhy. Po válce mu bylo nabídnuto, aby v armádě zůstal, ale odmítl. Toužil se vrátit do Brodců a budovat rodinnou sklárnu. Po válce se otec vrátil do sklárny v AntonínověDolu, odkud musel po její arizaci odejít. Jenže podnik byl už v roce 1945 dekretem prezidenta Beneše znárodněn. Rodina se proto přesunula do své malé brusírny skla v Brodcích, jenže i o tu přišli po roce 1948. Jiří Horák pak krátký čas využíval své jazykové znalosti v zahraničním obchodu, ale jako třídní nepřítel musel tuto práce v roce 1952 opustit a živil se jako řidič autobusu a později jako čistič rohožek, na kterých stály ve fabrikách soustružnice. Brusírna v Brodcích se stala součástí Skláren Bohemia Poděbrady a v roce 1985 tam byla výroba zastavena jako nerentabilní. Ale to už byl Jiří Horák devět let v důchodu. V roce 1991 požádal tehdy dvaasedmdesátiletý podplukovník Jiří Horák o restituci, aby se ujal svého dědictví a znovu rozjel výrobu broušeného skla. Což bylo, s ohledem na dezolátní stav podniku a nemalé komplikace s restitučními spory, nad jeho síly. Příběh byl sepsán s využitím podkladů Paměti národa. (LL)