*1898 – †1957
Narodil se v Čimelicích, kde jeho otec byl hospodářským správcem ve schwarzenberském jihočeském dvoře Bissingrov, kde vedle hospodářských stavení byl i lihovar. Po maturitě na gymnáziu v Táboře studoval zpočátku na právnické a později na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získal pedagogickou aprobaci pro češtinu, filozofii, francouzštinu a později také i němčinu. Už během studentských let se věnoval dobrovolným veřejným aktivitám, zejména ve studentském hnutí. Byl redaktorem studentských časopisů a patřil k hlavním organizátorům série setkání a aktivit, které se v roce 1922 odehrávaly v Praze, a které byly současníky označovány za sjezd slovanského studentstva. Šlo o inspirace panslavismem na základě aktuálních studentských otázek a problémů. Zpočátku učil na několika školách v Praze, v letech 1927–1933 na gymnáziu v Duchcově, v letech 1933–1942 na lesnické škole v Hranicích na Moravě. V roce 1935 se oženil se svou bývalou studentkou z duchcovského gymnázia a s rodinou pak čas bydlel v Hranicích. Tam za svého pobytu se ihned zapojil do protinacistického odboje. Proto už v prosinci 1939 byl zatčen gestapem, vyslýchán a vězněn, ale naštěstí byl po měsíci propuštěn. V roce 1942 byl přeložen na lesnickou školu v Písku. Při osvobozování Písku pomáhal při součinnosti s americkou i sovětskou armádou jako tlumočník. Po osvobození v roce 1945 se intenzivně zapojil do veřejného života. Jako člen tehdejší národně socialistické strany, byl redaktorem týdeníku Písecký kraj a členem Zemského národního výboru v Praze, právě Strany národně socialistické. Díky tomu se osobně seznámil i s Dr. Miladou Horákovou, Prokopem Drtinou a s dalšími představiteli strany. Kromě toho byl předsedou písecké pobočky Svazu národní revoluce a předsedou píseckého aeroklubu. Po komunistickém převratu v roce 1948 byl za trest přeložen na tehdejší Vyšší rolnickou školu do Poděbrad, pozdější zemědělskou školu, kde učil až do své smrti. Rovněž v Poděbradech, kde bydlel s rodinou od r. 1949, se věnoval veřejné činnosti. Byl členem MNV, redaktorem Vesnických novin Poděbradska a zejména se začal věnovat jachtingu. Byl členem jachetní sekce tehdejšího Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Václava Laifra společně s jeho manželkou Slávkou lze považovat za zakladatele tradice jachtingu v Poděbradech, protože při poděbradských sklárnách právě takový první zdejší oddíl založil. Stal se jeho prvním předsedou pod TJ Jiskra Poděbrady a obstaral plachetnici se jménem Vlaštovka. V novém klubu byl nedostatek lodí a posádky se musely na těch několika prvních plavidlech třídy Pirát, střídat. O nedělích byl zcela běžný obrázek, že na molu stáli zájemci, kteří i několik hodin čekali, než na ně přišla řada. Zakladatelé prvního klubu pro jachting získali právě s přispěním skláren část navigace na Labi vedle staré plovárny. Vystavěli tady první přístav, tak zvanou lagunu pro několik plachetnic, které přistávaly kolmo k navigaci mezi můstky a na pozemku byla i první miniklubovna z přestavěné jednonápravové čtvrtmaringotky. Nečekaná smrt profesora Laifra sice na chvíli zbrzdila další rozvoj jachtingu, ale pevné základy už byly položeny. Na jeho zakladatelskou práci pak navázal druhý předseda klubu, poděbradský opravář elektrospotřebičů Vlastimil Burian. (RL) (RL)