*1918 – †1994
Je úsměvné, že jeden z nejvýznamnějších českých lezců a horolezců první poloviny 20. století se narodil v Polabské nížině v Poděbradech. Jeho otec Otakar Procházka zvaný kamarády Origa byl důstojníkem Rakousko-Uherské. Jeho matka Anna byla pokojskou. Společný život manželé zahájili v Poděbradech, kde se jim v domě Aniny rodiny narodil syn Vladimír. Jenže chlapci nebyly ani tři roky a otec, který propadl hazardu, se nedokázal postarat o rodinu. Prohrál všechny peníze a zastřelil. Často stonající matka pracovala v lázních jako pokojská a nebyla s to postarat se sama o výchovu syna. A tak se do toho vložili příbuzní Procházkovi z Turnova, města obklopeného skalami. Svobodné a bezdětné tety Pepa a Bóža naplnily jeho dětství velkou láskou. Ale možná i díky nim získal velkou houževnost a vědomí, že nic není v životě zadarmo. Maminka zůstala v Poděbradech, kde ji syn až do její smrti pravidelně navštěvoval. V Turnově vstoupil do skauta a tam přišel ke své celoživotní přezdívce Chroust. Bylo to tak, že se občas dostával do sporů se staršími kluky, tak aby se vyhnul fyzické konfrontaci, vylezl na strom a tam spokojeně debužíroval jídlo z ešusu. A zezdola na něj pokřikovali, že je jako chroust…A ve skautu se dostal také prvnímu lezení na Skaláku na Hruboskalsku. Ačkoliv chtěl být soustružníkem, rodinná rada rozhodla, že musí mít maturitu. Našel si vrstevníky se stejným zájmem o lezení, z nichž se někteří později rovněž zařadili mezi naše legendární lezce. Společně zdolávali všechny možné skály a v řadě případů šlo o prvovýstupy. Za protektorátu chtěli zůstat stranou reality ve skalách i s dalšími svobodomyslnými lezci, ale Němci je pochytali a uvěznili v Terezíně. Řada jeho kamarádů tam zahynula. Po válce se krátce otevřely možnosti lezení v Alpách, jenže po roce 1948 bylo všechno jinak. I díky tomu měl víc času na studium, vystudoval pedagogickou fakultu a začal učit český a ruský jazyk, zeměpis a tělocvik a polovině 60. let nastoupil na liberecký pedagogický institut jako vedoucí katedry tělesné výchovy a po jeho zrušení pokračoval na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. V době společenského uvolnění v roce 1969 byl vedoucím první a hned úspěšné československé expedice do Himálaje – na Annapurnu IV. Jen shodou okolností nebyl následující rok členem československé horolezecké Expedice Peru 1970, kde v důsledku ničivého zemětřesení zahynuli všichni horolezci. Po této tragédii byl hlavním organizátorem panychidy na Sahaře v hruboskalském Skaláku, kde na tamním symbolickém cintorínu napsala své motto: „Trvá okouzlení, zvoní karabina o kruh, skála hřeje, zní smích. Postůj a zavzpomínej, neboť to největší mezi horolezci je přátelství!“ Působil jako jednatel Svazu československých horolezců a předseda Metodické komise svazu, držitel titulu Mistr sportu. Kromě vedení bezpočtu cvičitelských kurzů, reprezentačních výjezdů i velehorských expedic, spolupracoval také na tvorbě metodických skript a publikoval mnoho článků v našem i zahraničním tisku. Ovšem jeho nejdůležitější prací byla učebnice Základy horolezectví z roku 1975. Na knize se podíleli oba synové. Mladší, k lezení dobře disponovaný Jan (1950) jako fotografický model lezce a Vladimír (1948) jako fotograf. Bohužel třiadvacetiletý Jan v roce 1973 zahynul při výstupu na skály v norském Romsdalu. (LL)