*1422(?)– †1449
Pocházela ze starobylého šlechtického rodu. Narodila se Smilovi Holickému ze Šternberka (+ 1433) a Barboře z Pardubic na sídelním rodovém hradě Konopiště. Otec byl aktivním příznivcem husitů. Také Kunhuta podle soudobých pramenů vyznávala podobojí. Kunhutu vychovával její strýc Aleš Holický ze Šternberka, který byl přívržencem Hynka Ptáčka z Pirkštejna a od něj už byl jen krůček k propojení dvou vlivných panských rodů Šternberků a Poděbradů. Byla to Kunhuta, která zcela určitě svou osobností významně přispěla k mocenskému vzestupu svého manžela Jiřího z Poděbrad, protože mu poskytovala tolik potřebné rodinné zázemí, klid a lásku. Ostatně z jejich krátkého devítiletého manželství dala svému manželovi sedm potomků, kteří se dožili dospělosti. Jméno nejstarší dcery, která zřejmě zemřela krátce po porodu v roce 1441, neznáme. Následující rok přišel na svět prvorozený syn Boček (1442), který však měl nám blíže neznámé fyzické nebo mentální postižení. Konečně se na mladou rodinu usmálo štěstí s narozením Viktorina (1443), ale už další dítě Barbora (1444) se dožila jen tří let. Péče o neduživou dceru a zřejmě i zdravotní problémy Kunhuty odložilo další porod až na rok 1448. To se narodil Jindřich a následující rok 1449 přišly na svět dvojčata Kunhuta (Kateřina) a Zdena (Sidonie). Bohužel, těžký porod Kunhuta ze Šternberka přežila jen o týden. Zemřela den po svých narozeninách. Nicméně i letmým pohledem na mateřské povinnosti manželky pana Jiřího je zřejmé, že většinu krátkého manželství prožila v graviditě. Nelehký byl úděl urozených žen ve středověku, po nichž se především očekávalo zajištění pokračování rodu a s ohledem na častou dětskou úmrtnost platilo, čím víc dětí (rozuměj synů), tím lépe. Většinu manželství prožila paní Kunhuta v Poděbradech a tady se velmi systematicky věnovala také dobročinnosti. V Poděbradech nechala postavit školu a založila špitál, který byl financován z její nadace, pro niž jí manžel poskytl polnosti zhruba v místě dnešního centrálního parku. Další nadace, kterou Kunhuta také založila, financovala převýchovu propuštěných vězňů a právního posla. Kunhuta bohužel zemřela, když začínal raketový vzestup jejího muže. V roce 1448 obsadil Prahu a tam si také koupil na Starém Městě mohutný reprezentační nárožní palác U Pelikána, důstojné místo pro vůdce kališníků. Rodina pobývala střídavě v Praze a v Poděbradech, ale pro blížící se porod dvojčat se v nejisté době a v nedávno obsazené Praze zdály zřejmě bezpečnější mohutné zdi poděbradského hradu. Po nečekané smrti byla Kunhuta pohřbena v poděbradském kostele Povýšení Svatého Kříže v hrobce, která měla být pod dlažbou chrámu. Původní omšelý a ochozený náhrobní kámen se stal téměř nečitelným a tak byl v roce 1779 při otevření hrobky provizorně opsán na dřevěnou desku, kde se připomíná, že Kunhuta byla chudých máti a milovala vše dobré. Deska je dnes umístěna v čele pravé kostelní lodi. V roce 1894, když se v kostele pokládala nová dlažba, zakladatel zdejšího muzea Jan Hellich pátral až do hloubky dvou metrů pod podlahou, ale překvapivě žádnou hrobku nenašel. Původní náhrobní kámen vyjmutý z dlažby při této opravě pak dlouho stál opřený vedle sakristie a čekal na renovaci. Leč někdy za 1. světové války se definitivně ztratil. A tak místo posledního odpočinku první ženy Jiřího z Poděbrad zůstává stále záhadou. (LL)