*1930 – †2020
Říkalo se jí Unka (Bohunka) a pod dívčím jménem Blažková prožila kolínská rodačka v Poděbradech celé své mládí. Její otec Bohuslav Blažek býval dlouhá léta ředitelem školy v Sánech a na penzi se přestěhoval s rodinou do Poděbrad, do patrové vily vedle mateřské školy v Proftově ulici. Odtud ho také v roce 1942 odvedlo gestapo za pomoc, kterou poskytoval pozůstalým po zemřelých odbojářích. Věznění nepřežil, následujícího roku 1943 v Osvětimi zemřel. Po odchodu Unky z Poděbrad se její matka přestěhovala do přízemního domku na jižní straně Dláždění nedaleko muzea, kde také dožila. Unka v Poděbradech absolvovala reálné gymnázium při Koleji krále Jiřího a po maturitě v roce 1949 pokračovala ve studiu na pedagogické fakultě UK, kde si vybrala češtinu a ruštinu. Studia nedokončila, využila toho, že v první polovině padesátých let byla věnována velká pozornost a státní podpora rodícím se souborům lidových písní a tanců. V roce 1953 nastoupila do tanečního oddělení Ústředí lidové tvořivosti, kde působila do roku 1959. V Poděbradech tehdy našla spřízněnou duši ve Svatopluku Šebkovi, přírodovědci a pozdějším řediteli muzea, který vedle vlastivědných zájmů propadl také folkloru. V nymburském folklorním souboru Kolovrat hrál na dudy a cimbál, sbíral lidové písně Polabí a zajímal se o polabský národopis v celé jeho šíři. Unka se jako tanečnice hned v roce 1950 dostala do předního folklorního souboru Vycpálkovců, odkud přešla do nově založeného profesionálního Uměleckého vojenského souboru Praha, kde taneční složku vedl vynikající choreograf a tanečník Jan Čumpelík (1925–2004), její budoucí manžel. Ten byl synem tehdy oceňovaného malíře Jana Čumpelíka, tvořícího ve stylu socialistického realismu, ale on se vydal jiným směrem. Stal se vynikajícím profesionálním tanečníkem nejprve v Československém souboru národních písní a tanců a pak po studiu choreografie na taneční katedře AMU se stal choreografem i v dalších folklorních souborech, především v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. V tomto souboru působili Čumpelíkovi až do roku 1975. V té době už Barbora Čumpelíková studovala na katedře etnografie a folkloristiky Univerzity Karlovy, studium dokončila v roce 1968 a v roce 1971 získala doktorát filosofie za disertační prací, zaměřenou na lidový tanec. Od té doby se začala cele věnovat aktivitám ve folklorním hnutí a stala se redaktorkou časopisu Folklor. V publikační činnosti v tisku i rozhlase se věnovala hlavně scénickému zpracování lidového tance. Začala spolupracovat i s řadou folklorních souborů například v letech 1965–1972 s pražským souborem Blaťan, ve Slováckém krúžku vedla nácviky lidových tanců, zasedala v různých porotách, zabývala se také sběrem lidového folkloru hlavně na Chodsku, v jižních Čechách a v luhačovickém Zálesí. Byla také v úzkých kontaktech i s poděbradským muzeem, kde s manželem připravovali pořady v rámci Poděbradských muzejních pondělků a několika odbornými články přispěla také do Vlastivědného zpravodaje Polabí. Do roku 1989, kdy odešla do důchodu, pracovala v různých odborných institucích mimo obor, například v letech 1972–1976 byla zaměstnána jako etnografka a metodička pro kronikářství v krajském Středočeskému muzeu v Roztokách u Prahy, odkud přešla do archivu Vojenského historického ústavu. Jako důchodkyně učila ještě lidový tanec na Vyšší odborné škole herecké v Praze u ředitelky Věry Kmochové. Čumpelíkovi bydleli v Praze Na Letné a do kraje Unčina mládí léta jezdili na chalupu, což byla roubená mlýnice Jakubského mlýna ze 17. století na břehu Jakubského rybníka u Dymokur. Po smrti manžela v roce 2004 chalupu prodala a z ní do přerovského skanzenu věnovala několik starých lidových památek. Jako vdova ještě několikrát přijela do Poděbrad na srazy svých spolužáků. (JH)