O rozhodujícím impulsu, který vedl k založení skláren právě v Poděbradech, lze jen planě spekulovat. Nikdo už věrohodně nevysvětlí, proč sem přišli bratři Gerhardtové, když tady scházely všechny klíčové suroviny pro sklářskou výrobu, nebylo ani levné palivové dříví, ani uhelné doly a neexistovala ani zkušená pracovní síla. Jisté je jen to, že pozemek budoucích skláren rodina Gerhardtových získala 12. dubna 1876 za 6000 zlatých od manželů Kerhartových. Bonusem pozemku bylo jeho bezprostřední sousedství se železnicí, která proťala Poděbrady v roce 1871. Byla to právě železnice, který výrazně převýšila dosavadní logistické výhody vodních toků, kde díky laciné dopravě zpočátku vznikaly první továrny. Jednou z legend je, že se bratři s majitelem zdejšího panství seznámili na zdejších honech a byli jím jako sklářští odborníci požádáni, aby tady založili sklárnu a nabídli tak na zdejším panství nové pracovní příležitosti. Jenže baron Simon Jiří Sina, který v Poděbradech moc nesídlil, zemřel už 15. dubna1876 a manžel jeho vnučky kníže Hohenlohe se do Poděbrad přistěhoval až v roce 1885, kdy už sklárna víceméně krachovala. Tím jsou také hodně nahlodány pověsti, že k pozdějšímu bankrotu sklárny přispěl fakt, že oba bratři a zejména jejich manželky se moc chtěly vyrovnat přepychem právě zdejší šlechtické rodině. Stejně tak nesedí motivace nových pracovních příležitostí pro místní obyvatele, protože pak by nebyl důvod stavět početné byty pro dělníky, které obsadily především rodiny nově příchozích sklářských dělníků. Jisté však je, že za vznikem úctyhodné tradice sklářské výroby v Poděbradech stojí právě Augustin a Jan Gerhardtové, kteří tady v červnu 1877 skutečně rozjeli sklářskou výrobu tehdy v jedné z nejmodernějších skláren své doby. První sklárna nesla jméno Bratři Gerhardtové (Brüder Gerhardt) a používala výrobní značku B.G. Gerhardtovi byla stará sklářská rodina, která původně pocházela z Bavorska a usadili se v obci Palčice, dnes část obce Čechtice na Benešovsku, kde provozovali svou huť. První zmínky o nich jsou už z přelomu 16. a 17. století. Rodině se dařilo a postupně si pronajímali v okolí několik dalších sklářských hutí. Otec obou bratrů byl sklářský mistr František Gerhardt (1811–?) a matka Marie, rozená Ryšavá (1815–1892). Prvorozené dítě byla Terezie (1842–1932). V roce 1844 se Gerhardtovým narodila dvojčata Antonie a Marie, ale Marie zemřela krátce po porodu. A pak ještě přišli na svět dva poslední synové. Augustin se narodil v Jeníkově a Jan v Pavlově, kde otec získal místo sklářského mistra a podle vzpomínek místních se otci prý dařilo nadmíru dobře. Měl mít dokonce kočár s postříbřeným postrojem, jakým se pyšnil i hraběcí majitel panství. Všechny děti navštěvovaly české školy, ale doma se mluvilo německy. Oba synové se také dle tradice vyučili sklářskému řemeslu a v roce 1872 si pronajali pavlovskou huť. Z neznámých důvodů pak zamířili do Poděbrad, kde se jako první usadil nejprve mladší bratr Jan a řídil tady výstavbu nové sklárny, včetně neorenesanční továrnické vily, kde sídlí dnešní vedení skláren. Pro stavbu Jan získal několik výhodných úvěrů u spořitelen ve Vrchlabí, Hostinném a v Hořicích. Zakázku na realizaci celého areálu dostal úspěšný berlínský staviteli Otto Ehlen, A právě v Poděbradech použil své čerstvě nabyté zkušenosti z Berlínské čtvrti Victoriastadt, kde se experimentovalo se škvárobetonovými domy, z nichž právě v Poděbradech postavil dělnické byty, tak zvanou „švábovnu“. Mezi tím Augustin skončil s pronájmem hutě v Pavlově a také se přestěhoval v roce 1882 do Poděbrad, kde měl v továrnické vile byt v prvním patře nad bratrovou rodinou. Jan byl jakýmsi provozním šéfem, byl příjemnější a dalo se prý s ním jednat. Hubený, s malým knírkem byl opakem svého bratra. Přísný a panovačný Augustin měl menší přitloustlou postavu, velký knír, stále chodil oblečený v mysliveckém, provázen psem, a pušku přes rameno prý nosil i v továrně, kam chodil na pravidelné kontroly. Byl vášnivým nimrodem. Dělníci ho museli poníženě zdravit slovy ruku líbám, milostpane. ale manželky obou bratrů si s oblibou nechaly své ruce skutečně líbat. O Augustinovi se tradovala historka, že jednou, když kráčel v továrně přes dvůr, mu upadl na zem dopis. Stál tam tak dlouho, dokud nešel okolo nějaký český dělník, kterého zvučným hlasem vyzval, aby mu to zvedl a podal. Po smrti otce Františka Gerhardta se do Poděbrad přestěhovala i jejich matka Marie, ale ta nebydlela v továrnické vile. Přes cestu na druhé straně areálu skláren dostala k užívání malý domek, protože oba synové a zejména jejich nóbl manželky se za starou paní hodně styděli. Totiž matka Gerhardtová se chovala velmi lidově, s oblibou kouřila dýmku, a tak ji nechali v Poděbradech dožít stranou ve značně primitivních podmínkách. Sourozenecké soužití však brzy vzalo za své, protože neustálé hádky obou manželek, předhánění se ve stále větší rozmařilosti a luxusu, vyústily také v konflikt mezi bratry. Dokonce i v kostele na mši musely obě rodiny sedět v jiných lavicích. V roce 1883 Augustin vyplatil svého bratra Jana a ten se přestěhoval do Mílova na Českomoravské vrchovině, kde do roku 1886 provozoval vlastní sklárnu. Augustin vedl dále sklárnu sám, ale postupně upadal do stále větších dluhů, přesto dál pořádal honosné hostiny, na které rád zval i knížecí manžele. Finanční potíže byly časem tak veliké, že mu už žádná banka nechtěla dát úvěr. V roce 1888 byl provoz v továrně definitivně zastaven a poděbradští skláři si museli hledat nové uplatnění, většinou v Boru, v Harrachově nebo v hutích na Jihlavsku. Sklárna byla sice v prosinci 1892 dána do dražby, ale věrohodný kupec v osobě Josefa Inwalda se našel až v dubnu 1898. Během let, kdy byla továrna mimo provoz, celá obrostla křovím a všechny objekty se nacházely v dezolátním stavu. Pomocnou ruku bratrům v nouzi nabídla jejich starší sestra Terezie, která se už ve svých 14 letech v roce 1856 provdala za velmi podnikavého a v obchodě zdatného Josefa Schreibera. Ten dostal tvrdou školu u svého strýce ve Vídni, obchodníka se sklem. Jedenadvacetiletý mladík přesvědčil strýce, aby sklo nejen prodával, ale i vyráběl a hned se nabídl, že díky zkušenostem, které získal od svého tchána Františka Gerhardta, sklářskou huť sám povede. K pronájmu byla volná huť ve Velkých Losinách a Josef Schreiber se za strýcovy peníze v roce 1857 stal ředitelem tamní sklárny. A protože se mu dařilo, pozdější akciová společnost Schreiber nakupovala další hutě i sklárny. A tak nebyl problém, aby se oba mladší bratři Augustin a Jan postupně uchytili v některých rodinných hutích, ovšem už nikoliv jako majitelé, ale jen jako vedoucí zaměstnanci. (Sepsáno s využitím podkladů Františka Kašíka) (LL)