*1966
Roku 1886 udělil papež Lev XIII. poděbradské farnosti čestný status proboštství. V historii poděbradské farnosti už jeden děkan proboštství dřív získal. Byl to p. Antonín Mollinari a stalo se tak v roce 1724, leč vydrželo to jen do josefínských reforem v roce 1781. Pak se o to pokusil právě v roce 1886 děkan Kotrbelec a s přímluvou bratra knížete Hohenlohe, který byl kardinálem v Římě, se to podařilo. Od té doby se ve funkci poděbradského probošta vystřídalo několik významných kněžských osobností poválečných let, jako byli Jan Sobota (1940–1957), „podzemní“ animátor a literát František Lukeš (1990–1998), vděčně vzpomínaný pastoralista Zdeněk Novák (1998–2007), skromný a pečlivý Vladimír Hronek (2007–2019). V témže roce 2019 přišel z Červeného Kostelce tamní oblíbený, činorodý farář a církevní právník Petr Kubant. Rodák z Lázní Bohdanče měl podobně jako mnozí z jeho kněžské generace původně technické povolání. Vyučil se mechanikem lokomotiv, získal maturitu na strojní průmyslovce pro pracující v Nymburce, a během dvouletého studia při zaměstnání pracoval v železničním depu v Pardubicích. Během té doby bydlel v podnájmu v Poděbradech. Po maturitě nastoupil náhradní vojenskou službu u železničního vojska ve slovenské Trnavě. Zdálo se, že jeho život bude spojen s lokomotivami a nádražími, avšak po krátké době v pardubickém depu se ho dotklo Kristovo povolání ke kněžství. Bylo to v přelomovém roce 1989. Ještě jej zastihl výslech u komunistické Státní bezpečnosti, jeden z posledních, kterým museli projít všichni adepti kněžského semináře. První ročník absolvoval ještě v litoměřickém „vyhnanství“ Katolické teologické fakulty, během letních měsíců roku 1990 však byla fakulta po čtyřiceti letech znovu začleněna do svazku Univerzity Karlovy a mohla se vrátit svého původního sídla v Praze, do budovy Arcibiskupského semináře v Dejvicích. V mezičase zde byla redakce propagandistického časopisu komunistických stran RVHP Otázky míru a socialismu. Seminaristé – budoucí kandidáti kněžství – strávili celé léto pracovně. Uklízeli poškozené prostory a připravovali je pro výuku a seminární život. Petr Kubant byl vysvěcen na kněze v roce 1994 v Hradci Králové arcibiskupem Karlem Otčenáškem a nastoupil na své první, kaplanské místo v Holicích v Čechách. S novým miléniem byl ustanoven farářem v Červeném Kostelci, kde pak působil téměř dvacet let. Živá farnost, početně asi největší v královéhradecké diecézi, mu poskytla prostor pro mnohostrannou kněžskou službu. Byl nejen duchovním, ale také učitelem náboženství, „otcem“ ministrantské družiny, účastníkem charitních iniciativ a iniciátorem oprav chátrajících církevních staveb, mimo jiné malebného kostela v Boušíně, jehož pověst zmiňuje Božena Němcová v povídce Babička. P. Petr Kubant přišel do Poděbrad krátce před vypuknutím pandemie COVID 19. Půl roku bylo málo k tomu, aby aktivní a přátelský kněz mohl rozevřít vějíř aktivit po způsobu Červeného Kostelce. Protipandemická opatření jej spolu s jeho kaplanem uzavřela v budově proboštství. Na internetové stránky psal duchovní slovo farníkům, ujišťoval, že myslí „na své ovečky a beránky“, sloužil mše v prázdném kostele před okem kamery, která posílala přenos do jejich domovů. Tato forma zprostředkované účasti přetrvala dobu obecné izolace, aby sloužila těm, kdo do kostela přijít nemohou. Jakmile pandemie pominula, začal objíždět své farnosti v Libici, Vrbici a Opočnici, příležitostně zajel do Kostelní Lhoty. V původních farních kostelích v Kovanicích a Žehuni byly bohoslužby pro neúčast místních zrušeny. Duchovní i hmotnou správu řeší poděbradský probošt s pomocí pastorační a ekonomické rady farnosti. Když v roce 2024 zůstal bez kaplana, ještě více zapojil do farních činností laiky – ministranty, akolyty, kostelníky, pastorační a stavební asistentky. Interiér proboštství prohlédl, stejně jako farní zahrada. V nově zřízeném altánu se konají setkání farnosti, v učebně kromě katechezí a zkoušek chrámového sboru také přednášky a filmové večery. Proboštský kostel Povýšení svatého Kříže má restaurované vitráže a sochy. V Libici nad Cidlinou vznikl Spolek svatého Vojtěcha, jehož cílem je revitalizace slavníkovského dědictví, zvláště výstavba centra svatovojtěšské úcty. Pro tento záměr navázal Petr Kubant kontakt s polskou mezinárodní katolickou společností „Będziemy rodziną (Buďme rodina)“. Za šíření svatovojtěšské úcty a odkazu mu Slezská univerzita ve Vratislavi udělila diplom a medaili. V listopadu 2024 přivezl spolu se skupinou farníků z Krakova do Libice nad Cidlinou relikvii kapky krve svatého Jana Pavla II., dar od bývalého papežova sekretáře kardinála Dziwisze. Nově vytvořený relikviář je uložen ve farním kostele sv. Vojtěcha. P. Petr Kubant získal licenciát v oboru kanonického práva na Katolické univerzitě Jana Pavla II. v polském Lublinu a stal se od roku 2016 zároveň soudcem diecézního soudu v otázkách manželského práva s úlohou tak zvaného ochránce spravedlnosti (defensor iustitiae). Jako delegát královéhradeckého biskupství připravil podklady pro blahořečení kněze Josefa Toufara, obviněného komunistickou Státní bezpečností z propagace náboženství a umučeného při výsleších v roce 1950. Petr Kubant má rád svoje farníky a svoji „pastýřskou“ službu. Využívá každé příležitosti ke společným akcím, ať už jsou to farní výpravy na poutní místa – do Filipova, na Říp, do hradecké či pražské katedrály – nebo výlety s výstupem na kostelní věže. Se zaujetím vykládá historii místa, smysl posvátných interiérů. Vystupuje spolu s duchovními ostatních poděbradských církevních společenství při novoročních modlitebních setkáních na náměstí, žehná prameny při zahájení lázeňské sezóny. Vůbec rád uchovává tradici žehnání různých předmětů běžné potřeby, při nichž vždycky zdůrazní, že prosba o Boží požehnání se více týká uživatele než věci samotné. „Žehnám hlavičky,“ říká při požehnání školních předmětů. Před letními prázdninami se na farní zahradě koná žehnání dopravních prostředků s doporučením vzývat při jízdě svatého Kryštofa, ochránce na cestách. „Ale jen do devadesátky,“ dodává. „Potom už je lepší vzývat svatého Josefa, patrona šťastné smrti.“ Má dar empatie, vstřícnosti, dobrosrdečnosti a lásky k lidem. Skrze tyto vlastnosti prosvítá upřímná, neokázalá láska k Pánu Ježíši, který si ho povolal ke kněžské službě. Jeho kázání je sdílné a úderné. Umí aktualizovat slova Písma živým, současným jazykem, dát příklad ze života, zapojit děti při výkladu pro dospělé. „Pomůžeš mi kázat?“ vybídne některého caparta. Ručku v ruce jdou o Vánocích kostelem do „Betléma“ a zpátky, jindy zahánějí gumového hada–ďábla. Po mši svaté stojí pater Petr před kostelem a čeká na vycházející, aby jim podal ruku, prohodil pár slov, přivítal se s lázeňskými hosty a nahodilými návštěvníky. „Já bych ho poslouchala pořád,“ sděluje ve skupince postávajících jedna z návštěvnic. Bezpečně mimo doslech. (MM)