*1935 – †2017
Narodila se do sklářské rodiny v Boru u České Lípy (dnes Nový Bor) jako druhé dítě Marie a Josefa Blažkových. Po zabrání Sudet nacistickým Německem byli odsunuti do vnitrozemí, nový domov našli v Poděbradech. Za války se oba rodiče snažili, aby děti vyrůstaly v relativní pohodě. Autem na dřevoplynový pohon – benzin byl vyhrazen válčení – jezdili i na chatu do Železných hor. Odtamtud v létě 1944 s bratrem pozorovali hořící Pardubice po spojeneckém náletu a chytali lesklé konfety, které letadla vypouštěla, aby zmátla protileteckou obranu. Blízcí byli ve vlaku bombardovaném „hloubkaři“ u Libice nad Cidlinou, rodiče vyslýchalo gestapo – válce se vyhnout nedalo. Nejhezčí léta dětství zažila Drahuš, jak jí rodina i přátelé říkali, krátce po válce. V roce 1946 byla přijata na nově založenou zámeckou Kolej Jiřího z Poděbrad, internátní střední školu britského typu, do níž mohli docházet i chlapci a děvčata z Poděbrad. Byla společenská, vyzkoušela více sportů, nejvíc si oblíbila ty vodácké. Únor 1948 obrečela hlavně proto, že zároveň s podnikem jejího otce byl znárodněn i německý ovčák Asta, k němuž měla z rodiny nejblíž. Byl prohlášen psem hlídacím, a tedy podnikovým. Na odloučení od své rodiny si však Asta nezvykla, nové pány neposlouchala, a tak ji zanedlouho zastřelili. Po vyloučení z poděbradské školy v roce 1949 kvůli svému „buržoaznímu původu“ byla Drahuš po nějaké době nešťastné nejistoty přijata aspoň na „exilové“ gymnasium v Králíkách, a tak se ve třinácti letech učila samostatnosti přes čtyři hodiny vlakem od domova. Domů jezdila jednou měsíčně a telefonovala jednou týdně. Musela na poštu, objednat hovor dražší než jídlo na den, a na poště čekat. Spojení pak bylo přes ústředny v Žamberku a Hradci Králové ručně navázáno někdy za hodinu, jindy vůbec. Napřesrok se Drahuš směla do Poděbrad vrátit. Poté, co jí bylo opakovaně zamítnuto ucházet se o studium vysoké školy, navštívila se svým otcem v té chvíli osvíceného ministra školství Františka Kahudu, který jí osobně povolil podstoupit přijímací řízení po běžném termínu. Roku 1958 končí studium zeměpis – biologie na tehdejší Geologicko-geografické fakultě UK, poté je však „umístěna“ kvůli žádanému „splynutí s dělnickou třídou“ do výroby jako dělnice ve sklárně v Dubí u Teplic. V té chvíli netuší, na jak dlouho. Vrátit se smí po roce. Roku 1963 se vdá za geologa Zdeňka Kukala, narodí se jim syn Zdeněk. Do získání řádného bytu v Praze často využije nabídky své předčasně ovdovělé matky Marie. Babička se tak v Poděbradech ráda stará o jejího syna, svého vnuka Zdeňka, který zde pak chodí i první dva roky do školy. V 60. a 70. letech prožívá Drahuš skoro čtyři roky v Iráku a Kuvajtu, kde Zdeněk starší jako expert pracoval, i jinde na cestách, většinou i se synem. Když v roce 1968 po prázdninách nebylo kvůli sovětské okupaci do Bagdádu z Česka možné letět, díky svému umění networkingu (jak se tomu dnes říká) sehnala během dvou dnů nesehnatelnou novou Škodu 1100 a odvezla tam (5000 kilometrů po cestách necestách) během týdne rodinu – manžel v té době ještě neměl řidičský průkaz. Ráda a dobře fotografovala, své cesty zúročila řadou fotovýstav a přednášek. Od roku 1971, kdy se rodiče se synem sešli v novém pražském bytě, pracovala po dvacet let v pražském Planetáriu, kde tvořila zeměpisné audiovizuální programy a organizovala cestopisné přednášky, výstavy a zájezdy. S použitím správně odměřené špetky autocenzury úspěšně balancovala na hraně režimem ještě akceptovatelné apolitičnosti a otevřenosti, což mnohdy nebylo jednoduché. Spolupracovníci i šéfové tam však byli na tu dobu překvapivě tolerantní a neideologičtí. Záhy po listopadu 1989 Zdeněk mladší založil cestovní kancelář Geotour. Drahuš ho v tom výrazně podporovala, postupně se vzdala práce v Planetáriu a stala se hlavní a až do roku 2001 jedinou stálou spolupracovnicí svého syna. Připravovala a prováděla poznávací a lyžařské zájezdy do zahraničí pro Čechy, zatímco syn se zpočátku věnoval programům pro cizince v Česku. Později se zaměřili na lodě v Chorvatsku, zejména program Kololoď, vynález syna Zdeňka. Drahuš iniciovala vytvoření putovní výstavy fotografií „Plavby po Jadranu“, která je dosud – občerstvována o nové snímky – k vidění na různých místech naší vlasti, vícekrát byla i v Poděbradech, v Polabském muzeu i na kolonádě. Zároveň se v 90. letech věnovala i místní sklářské firmě, která byla rodině navrácena v restituci, a pomáhala tak svému bratru Daliboru Blažkovi. Ráda cestovala i ve volném čase, mimo jiné s Klubem poděbradských vodáků, do Poděbrad se čím dál častěji vracela. Spolu s bratrem v nultých letech opravili rodinnou vilu vedle lázeňského domu Máj, kterému však nikdo z rodiny neřekne jinak než Humanita, což bylo jeho původní jméno. V té vile rodina žila od roku 1939 a ani za starého režimu se jí navzdory dramatickým okolnostem nevzdala, byť její polovinu byla nucena uvolnit a později koupit zpět. Drahuš neuměla stárnout, chtěla být stále činorodá, ale sil jí začalo ubývat i následkem akutní nemoci a těžké operace, kterou musela podstoupit v roce 2010 na cestě Čínou v tibetské Lhase. Zotavila se, ale úkoly, které si sama ukládala, už nezvládala s příslovečnou lehkostí, noblesou a skvělou schopností komunikace, jaké jí byly vlastní. I nadále byla zpravidla už od konce dubna častou návštěvnicí poděbradského jezera, kde vždy více plavala, než odpočívala. Ráda si pak dala svíčkovou v restauraci hotelu Soudek. Tak ji zastihla nevyléčitelná, naštěstí nepříliš dlouhá nemoc, na kterou zemřela v Praze doma u svého syna. (ZK)