*1900 – †1974
V Poděbradech se nenarodil, nežil tady a ani nezemřel, ale v době, kdy stál na počátku svého slibně se rozvíjejícího života a měl jasně narýsovanou kariéru, která by za normálních okolností měla skončit generálskou hodností, si v Poděbradech nechal na sklonku třicátých let postavit v Mánesově ulici skutečně výjimečnou funkcionalistickou vilu. Projekt vytvořil tehdy začínající architekt Jaroslav Kosek (1907–2006), talentovaný žák Josefa Gočára. Ač měl mladý architekt teprve třicet let, ve svém portfoliu už měl třeba úspěšnou realizaci Hálkova divadla v Nymburce. Kosek dostal zadání dva reprezentativní byty a byt pro domovníka. Dál už byl omezen jen svou kreativitou. Odměnou za důvěru vytvořil pro novomanžele Josefa a Bohuslavu Šoltovy supermoderní vilu, na první pohled sice strohou, ale přesto velmi elegantní. Velká terasa do zahrady, široký pás oken s dřevěným obkladem. Nikoliv náhodou projekt rodinného domu včetně fotografií z realizace byl v roce 1947 s úspěchem představen v Londýně na prestižní výstavě československé architektury. Jenže ve vysněném domě jeho majitelé nikdy nebydleli. A tím se dostáváme k typickému osudu nejen výjimečného domu, ale zejména lidí, kterým do života tragicky zasáhly bouřlivé dějinné události 20. století. Josef Šolta od roku 1918 působil v československé armádě. V roce 1936, kdy se seznámil se svou budoucí manželkou Bohuslavou (1917–2004) byl majorem letectva. Bohuslava byla dcerou dobře situovaného statkáře z nedalekého Křečkova. A tak s ohledem na věk nevěsty a zřejmě i na přání rodičů padlo rozhodnutí postavit si nový rodinný dům na prestižní adrese ve vzkvétajících lázních Poděbrady právě u výpadovky na nedaleký Křečkov. Josef Šolta před okupací v roce 1939 působil jako přednosta 2. letecké (zpravodajské) sekce hlavního štábu Československé armády. Jeho úkolem bylo řídit ofenzivní i defenzivní zpravodajskou činnost proti Německé říši v oblasti letectví. Ještě 14. března 1939 stihl odbavit speciální letadlo do Londýna s důležitými zpravodajskými dokumenty. Po německé okupaci ihned vstoupil do ilegální vojenské organizace Obrana národa a stal se blízkou spojkou pozdějšího plukovníka a odbojáře Šimona Drgáče. Úzce také spolupracoval i s následně popraveným předsedou protektorátní vlády generálem Aloisem Eliášem. Ten si vzal Josefa Šoltu jako referenta do kulturního odboru ministerského předsedy a tam podle možností i zadání z ústředí Obrany národa se snažil pomáhat v oblasti literatury. Dařilo se mu účinně zdržovat vydávání kolaborantských a protižidovských knižních titulů, šikovně podporoval vydávání české klasiky a hodnotné soudobé české literatury, bránil likvidaci českých nakladatelství. Po popravě generála Eliáše byl jeho odbor převeden pod ministerstvo školství a osvěty nechvalně známého Emanuela Moravce. Ale i tady odvážně pokračoval ve své ilegální práci. Jeho odbojovou válečnou činnost mu po roce 1945 písemně stvrdily takové osobnosti jako třeba Jaroslav Seifert, František Hrubín, Vladimír Holan nebo Karel Svolinský. Z praktických důvodů v poděbradské vile, která byla po roce 1940 dostavěná místní stavební firmou J. Noháčka, bydlet nemohl. Dům proto dočasně pronajímal a sám žil s manželkou v pražském bytě. Po květnové revoluci se opět vrátil do armády, byl povýšen na podplukovníka, v roce 1948 na plukovníka, a dokonce se stal externím konzultantem Klementa Gottwalda pro speciální zahraničně politické úkoly. Následně byl velením armády vyslán do vojenské akademie, po jejímž absolvování měl získat generálskou hodnost a s ní i odpovídající armádní funkci. Jenže přišly čistky padesátých let a Josef Šolta byl obviněn, že není dostatečně oddán lidově demokratickému zřízení, byl degradován na vojína a propuštěn z armády. Jediným možným uplatněním pro něj byla dělnická profese. Tu vykonával 12 let až do důchodu. Později se ukázalo, že jeden z rozhodujících členů likvidační prověrkové komise byl bývalý spolupracovník gestapa. Josef Šolta dopadl ještě relativně dobře, protože někteří důstojníci prvorepublikové armády byli popraveni a třeba konkrétně jeho řídící důstojník z Obrany národa Šimon Drgáč, po válce povýšený na armádního generála, byl v roce 1951 protiprávně odsouzen na 24 let odnětí svobody. Manželé Šoltovi se museli vystěhovat z pražského bytu, jenže do poděbradské vily přišli noví nájemníci a oni sami skončili na malé vesničce Čisovice u Dobříše. V uvolněných šedesátých letech opakovaně leč marně žádal Josef Šolta o rehabilitaci. V té době několikrát pouze navštívil svou vysněnou poděbradskou vilu, kde se v jednom z bytů podařilo umístit rodinu sestry jeho manželky. Josef Šolta usiloval celý zbytek života o morální odškodnění, cítil jako obrovskou křivdu, že za poctivou práci pro republiku a statečné osobní a občanské postoje neprávem ztratil svou čest. Rehabilitace manžela se nedočkala ani jeho vdova Bohuslava, která po jeho smrti konečně alespoň po zbytek života žila se sestrou Marií ve své poděbradské vile. Teprve v roce 2017 se díky rodině jeho neteře ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem podařilo, že ministr národní obrany Martin Stropnický svým rozkazem vrátil Josefu Šoltovi hodnost plukovníka in memoriam. (LL)