*1889 – †1981
Poděbradský rodák odjel už v roce 1919 na Slovensko, aby nasadil život při obraně tehdejší Slovenské republiky rad. To byl dočasný státní útvar na jihovýchodě Slovenska, který se inspiroval ruskou říjnovou revolucí. Měl to být komunistický stát, silně navázaný na podobnou revoluční aktivitu v Maďarsku. Tohle však nebylo jediné životní dobrodružství, do kterého se Eduard Štrof pustil. Byl synem sklářského dělníka a s rodiči se z Poděbrad na čas odstěhoval do moravského Jenštýna. Třebaže otec byl kvalifikovaný dělník, nikde pro svou vzpurnou povahu dlouho nevydržel, proto se zase brzy vrátila rodina do Poděbrad. Mladý Eduard už v 11 letech musel pracovat ve sklárně, aby pomohl uživit početnou rodinu. V Poděbradech také dochodil měšťanskou školu. Kolem sebe vnímal svět nespravedlivý k pracujícím a velmi brzy ho začaly oslovovat levicové myšlenky. Stal se zpočátku členem sociální demokracie, cvičil ve Federaci dělnických tělocvičných jednot a fyzicky zdatný mladík se brzy stal i okresním náčelníkem FDTJ. Organizoval kulturní a sportovní akce pro chudé poděbradské vrstvy. V Poděbradech pořádal hladové pochody a byl na půl roku odsouzen za pobuřování, vězení strávil v Kutné Hoře. Po vzniku KSČ patřil k zakládajícím členům na Poděbradsku. Na výzvu komunistické strany se v roce 1934 přihlásil do interbrigády, která jela na pomoc španělské demokratické vládě. Rodina o jeho odjezdu neměla ani tušení. Komplikovaně se dostal do Španělska, kde byl přidělen k útvaru asturských Dynamiteros. Špatně vyzbrojeni vzdorovali početní i materiálové převaze. Byl svědkem zničení Guerniky, byl těžce raněn střepinou z granátu do levého boku a nohy. Během doléčení byl vyslán do důstojnické školy, kterou ale kvůli obsazení Bilbaa nedokončil. Při nepřátelském útoku byl opět zraněn střepinami do nohy, a následně přeložen k balkánské baterii v hodnosti desátníka. Potkal se s legendární charismatickou revolucionářkou La Pasionarou – Dolores Ibárruri. Interbrigadisté byli postupně vytlačováni do Francie a francouzská pohraniční stráž desítky tisíc zajatců internovala ve vězeňském táboře v pobřežním městě Argeles ve velmi neutěšených hygienických podmínkách. Tady Eduard Štrof vstoupil do Československé zahraniční armády, aby mohl bojovat proti nacistickému Německu. Po porážce Francie odmítl přesun do Sýrie do Cizinecké legie a byl proto zařazený do pracovní kolony, která Eduarda Štrofa s další zajatci odvezla v roce 1942 do Německa na nucené práce. Při náletu je opětovně raněn do pravé ruky a půl roku strávil v nemocnici. V dubnu 1943 se vrátil domů na doléčení do Poděbrad. Tady z podobně levicově orientovaných přátel zakládá odbojovou skupinu Libertat a aktivně se zapojil do květnových událostí v Poděbradech, 2. května 1945 se podílel na vyvěšení československé a rudé vlajky na radnici a stal se členem Revolučního národního výboru. V nové republice začal pracovat jako skladník, protože jako válečný invalida (ochrnutá pravá ruka), už nemohl pracovat jako sklář. Znovu se oženil. Dohromady měl 6 dcer a jednoho syna. Postupem času jako válečný invalida dostal k obživě prodejnu tabáku, ale po měnové reformě v roce 1953 ji musel jako soukromník zavřít. Trafika byla následně zařazená do socialistického sektoru, tak ji nadále provozovala jeho manželka jako vedoucí až do zavření pro nerentabilitu v roce 1957. Aktivně se zapojil do Svazu protifašistických bojovníků a stal se neodmyslitelným účastníkem oslav Svátku práce a VŘSR, pravidelně chodil na besedy do škol a jeho modrá uniforma s řadou vyznamenání byla nepřehlédnutelná. (LL)