*1656 – †1716
Poděbradská historie zachovala jména i životní příběh zdejší velké katovské rodiny Zelingerů. Václav Zelinger, zvaný též Novolyský, (kolem roku 1614–1691) je připomínán jako mistr popravčí v Poděbradech k roku 1664 a jeho pokračovatelé v uvedené profesi tady vydrželi až do poloviny 18. století. Václav Zelinger se v roce 1648 oženil s jistou Dorotou a měli děti Alžbětu, Jiřího, Jana, Alžbětu, Daniela, Ondřeje, Annu, Kateřinu, Salomenu, Karla, Matěje, Jindřicha a Ondřeje. Během let se rod Zelingerů (další varianty jmen jako například Celinger, Selinger, Zailinger, Zellyngr, Zelyngker a podobně) rozšířil z Poděbrad do různých koutů v Čechách. V roce 1692 se Václavův syn Daniel Zelinger (1658–1706) ucházel o poděbradskou katovnu, která v té době stála na okraji rozlehlého Kostelního předměstí, přibližně v místě nárožního domu dnešní Lázeňské ulice a Riegrova náměstí. Katovnu však zdědil mladší bratr Ondřej, jemuž ji jeho otec Václav odkázal. Ondřej pro jakousi blíže neurčenou „ošklivou nemoc“ však nemohl práci kata provádět a snažil se katovnu převést na staršího bratra Jiřího. Ten však mezi tím získal katovskou živnost v Pardubicích, a tak Daniel Zelinger nakonec katovské řemeslo v Poděbradech dostal. Starší bratr Jiří přišel do Pardubic po smrti tamního kata Jiřího Ledviny, když si roku 1679 vzal za manželku jeho vdovu Alžbětu a ujal se tak opuštěného katovského řemesla. Starší novomanželka však krátce po svatbě zemřela. Jiří Zelinger se v roce 1684 oženil podruhé. Manželkou mu byla dcera biřice Daniela Jecha ze Sezemic. Jiří Zelinger, podle dohledaných dokumentů opravdu pocházející právě z Poděbrad, je pravděpodobně nejdůležitější zakladatelská postava celého rozvětveného rodu, protože v rodině platila úmluva o podřízenost držiteli katovny právě v Pardubicích. Členové této opovrhované komunity se ženili a vdávali převážně mezi svými rody, a tak se dá říci, že byli všichni příbuzní. Navíc se nejednalo o vlastní výběr budoucích manželů, ale o dohodu jednotlivých rodin a jejich představitelů. Jiří kromě pardubické katovny už od konce 17. století díky stavovské sňatkové politice získal pro rodinu další katovské pozice. Zelingerovi tak měli přímý nebo zprostředkovaný vliv na katovny a rasovny vedle Poděbrad a Pardubic také v Dašicích, Přelouči, Kolíně. Kutné Hoře, Litomyšli, Solnici, Poličce, Heřmanově Městci, Kostelci nad Černými Lesy. Další Jiřího příbuzný Jan Zelinger, který působil jako mistr popravčí právě v Kostelci nad Černými lesy, se po smrti legendárního kata Jana Mydláře v roce 1664 oženil s jeho vdovou Kateřinou a díky sňatku se stal pohodným na Starém Městě pražském. Jiří Zelinger byl zámožný člověk. Měl velmi slušnou odměnu za vykonané popravy a právo útrpné. Ale kromě toho kati dosáhli na značné jmění i díky znalostem anatomie lidského těla a s tím spojeným léčitelstvím a dnes bychom řekli i jakousi fyzioterapií. Navíc kat ještě obstarával nemocná hospodářská zvířata. Zelingerovi svůj majetek dávali často až okatě najevo. Jeho manželka Rozina si také s oblibou provokativně v kostele sedala mezi měšťanské rodiny. Městská rada proto roku 1699 vzkázala pardubickému rychtáři „…aby Jiřímu Zelingerovi mistru popravnímu zdejšímu naříditi nemeškal, aby pro rozeznání osoby jeho od poctivých lidí kord široký vždy po městě chodíc nosil, aby druhé lidi poctivé se vší uctivostí předcházel, aby manželku svou mezi poctivýma lidma v kostelních lavicích sedávat nenechal…“ V roce 1711 však už Jiří Zelinger na výkon svého řemesla zřejmě nedostačoval, a proto přenechal vykonávání poprav svému synovi Václavovi, který se ovšem údajně ukázal jako značně nešikovný. Nicméně pardubickou katovnu spravoval Václav Zelinger se souhlasem pardubické městské rady i po smrti svého otce až do dospělosti nejmladšího bratra a nástupce v řemesle Josefa. Protože v Zelingerově rodě bylo běžné, že rodiny měly kolem 15 dětí a jejich křestní jména se tradičně hodně opakovala, je proto velmi složité, až nemožné se orientovat ve spletenci příbuzenských vztahů. Není vyloučené, že se mnohdy jedná i o stejnou osobu. Navíc zápisy o narození, svatbě a úmrtí faráři často zapisovali na poslední, a tudíž nejchoulostivější stránku, protože jejich jméno nesmělo být mezi jmény poctivých občanů. Matriky proto nejsou s to tuto rozvětvenou rodinu lépe ztotožnit. Faktem však je, že živnost mistra popravčího byla sice opovrhovaná, ale velmi výnosná práce. Například další poděbradský kat Václav Zelinger, údajně narozený v roce 1704, v roce 1729 koupil pro rozšíření svého podnikání také katovnu v Kolíně za 700 zlatých ihned vyplacených v hotovosti. Poslední pokračovatel rodu Zelingerů v této profesi v Pardubicích byl ras Jan Zelinger (1778–1825), který i s manželkou, synem a dcerou zahynul při požáru rasovny. Novým pardubickým katem se pak stal Josef Grás. K popularitě rodiny Jiřího Zelingera přispěl dramatik Karel Krpata (1900–1972), jemuž Městské divadlo v Pardubicích v roce 1940 uvedlo premiéru hry Mistr ostrého meče. Námět zaujal režiséra Martina Friče a ten v roce 1944 natočil film Počestné paní pardubické, kde postavu Jiřího Zelingera ztvárnil herec František Smolík. Zpracováno s využitím textů Vladimíra J. Mrvíka a Marie Pultarové. (LL)