*1918 – †2015
Obklopená tenisovými trofejemi, diplomy a poháry se po dlouhém putování po různých místech vlasti vrátila na stará kolena tenisová šampionka ke kořenům domů do Poděbrad. Narodila se jako předposlední a hodně neduživá z osmi dětí. K tenisu se dostala až ve dvanácti letech zásluhou nejstaršího bratra Františka Kantůrka, který byl v LTC Poděbrady už zkušeným hráčem. Sama začala startovat za Poděbrady ve třinácti letech. V roce 1934 hrála poprvé „juniorku“ v Pardubicích a hned byla třetí. Rok na to podstoupila operaci slepého střeva, nastaly komplikace a dva roky nesměla sportovat. V tu dobu ji rodiče poslali na výměnu do Jablonce n. Nisou, aby se v německé rodině naučila německy. Tam se seznámila s právníkem Pravoslavem Holečkem, v devatenácti letech se provdala a brzy se jim narodila dcera Jitka. Když došlo k záboru Sudet, právník Holeček byl přeložen do Pardubic, kde Vlasta několikrát vyhrála mistrovství Východočeské župy. Po válce se Holečkovi opět vrátili do Jablonce. Vlasta však měla smůlu, že její sportovně nejproduktivnější roky začaly za německé okupace a pokračovaly v socialismu, kdy neexistovaly normální mezinárodní styky. Navíc po roce 1948 byl tenis považován za buržoazní sport. Mezinárodní zápasy byly omezeny jen na socialistické státy. Přesto začátkem padesátých let patřila k nejlepším hráčkám na světě. V roce 1948 vyhrála mistrovství tenisového svazu v Brně a odjela do Jugoslávie na mezinárodní mistrovství, kde turnaj vyhrála. V roce 1949 se objevuje další možnost zahraničního startu na mezinárodním mistrovství Jugoslávie a navíc ještě Rumunska. Jenže tenisové ústředí tam poslalo náhradnici, protože Vlasta nezvládala dojíždět z Jablonce na noční tréninky do jediné kryté haly v Praze a tak funkcionáři pochybovali o její formě. V roce 1951 však znovu vyhrává mistrovství ČSR v Ostravě a následující rok vyhrála mezinárodní mistrovství Polska v Sopotech, přičemž ve finále porazila čerstvou finalistkou Wimbledonu Jadwigou Jedrzejowskou a titul s Jiřím Javorským si připsala i ve smíšení čtyřhře. V padesátých letech manžel právník Pravoslav Holeček, přednosta berního úřadu v Kolíně byl přeložen do ostravských uhelných dolů na převýchovu a vyloučen z KSČ. Vlasta byla následně kvůli politickým problémům manžela propuštěná z kolínské nemocnice, kde pracovala na oddělení civilní obrany. Několik let byla zaměstnána v čokoládovně ve Velimi, v Koramu Kolín, ale stále trénovala a hrála. Začala hrát za pražskou Spartu, kam denně dojížděla a sehnala si práci, kdy po večerech doma opravovala na šlapacím šicím stroji poškozené ložní prádlo a montérky. V uvolněné politické atmosféře 60. let se stala vedoucí tenisového střediska v Severočeském kraji. Jako trenérka svůj rajon objížděla na služební motorce. Říkali jí Vilém Tell, protože jezdila s tenisovou raketou na zádech. V roce 1964 dostala titul mistryně sportu. Pracovala jako uznávaná trenérka na plný úvazek, celkem 13 let až do penze. Přesto i po odchodu do důchodu působila jako trenérka v Duchcově, Děčíně a Litoměřicích. Od roku 1958 měla i vlastní tenisovou školu, nejprve v Kolíně. V sedmdesátých a osmdesátých letech pak žila a trénovala v Ústí nad Labem, ale po emigraci syna Milana v roce 1971, který byl mistrem republiky a reprezentantem v Davis Cupu, dostala zákaz trenérské činnosti s odůvodněním, že se trénováním prý nepatřičně obohacuje. Policie šetřila udání, ale žádné pochybení nezjistila. Vlasta se pak proti nařčení odvolala, ÚV ČSTV zrušil všechna obvinění a s odstupem času v roce 1988 jí udělil titul zasloužilá trenérka. Krátce před tím se Holečkovi odstěhovali do Rájova u Mariánských Lázní a tak na západě Čech opět pokračovaly její vyhlášené tenisové školy, které přežily rok 2000. Rukama Vlasty Holečkové prošlo na pět tisíc dětí. Mezi úspěšné svěřence kromě Jiřího Hřebce patřil i syn Milan a řada dalších výborných hráčů a hráček. Dcera Jitka zase závodně házela diskem a byla druhá v republice. A vnuk Jan Bubeník (1968) stál v roce 1989 v čele studentského stávkového výboru. V roce 2011 se Vlasta vrátila zpátky do Poděbrad, kde v roce 2013 obdržela Čestnou medaili města Poděbrady a navzdory pokročilému věku se pravidelně vydávala už s prvními jarními paprsky koupat na poděbradské jezero. (JB)