*1898 – †1986
V polovině padesátých let minulého století patřil do galerie známých poděbradských figurek zahradník Miroslav Jelínek. Vídali jsme ho v plandavých teplácích, hnědozelené ošoupané pracovní bundě a s naraženou rádiovkou nejčastěji v lázeňských parcích, protože tam patřil. To bylo ve všední den, ale mohli jsme ho tam potkat několikrát za rok při různých svátečních příležitostech v krásném vlněném trikotu s rukávy, spojeném s punčocháči a se stejně zbarvenými kalhotami nad kolena, případně i v bílých kraťasech, ale vždy s ležérně nasazeným baretem. Ty trikoty měl v několika barvách – vínově červené, tmavě modré a dokonce bílé a žluté. Prý si je přivezl z Francie, kde byl v mládí na zkušené. Na místní poměry to byl opravdu výstřední zjev, považovaný za podivína, ale vědělo se o něm, že je v jádru dobrý člověk, zábavný a ve svém oboru zkušený odborník. Podle dr. Jarmily Hellichové byl nadšeným Sokolem, proto mu věnovala pár řádků i ve svých pamětech. Otec Miroslava Jelínka Václav měl v Poděbradech truhlářskou živnost. Nacházela se v řadovém přízemním domku ve Fügnerově ulici blíže k Riegrovu náměstí. Dnes je v těch místech parkoviště, ale byla to známá větší dílna, ve které pracovala desítka řemeslníků. V rodině bylo pět dětí – dvě děvčata Anna a Emilka, která zemřela v dívčím věku. Nejstarší ze synů Václav převzal truhlárnu a mladší dva Jaroslav a Miroslav po skončení měšťanky se vyučili v místním zahradnictví u Vincence Balcara. Všichni byli zapálení Sokolové a dokonce Jaroslav, který byl profesorem tělocviku v ruském Almaviru, odjel nakonec do Ameriky na pozvání Americké obce Sokolské, aby se stal jejím náčelníkem a vzorným cvičitelem. Prvním místem, do kterého Miroslav Jelínek po vyučení nastoupil, byly Lobkovice, kde se stal panským zahradníkem a tady pobyl až do vypuknutí první světové války. Musel narukovat a válečná léta prožil nejdříve na ruské frontě a potom v Itálii, kde padl do zajetí. Domů se v roce 1919 vrátil jako italský legionář, ale než se v roce 1921 vrátil do zahrad, zúčastnil se ještě tažení na Slovensko a bojů proti Slovenské republice rad. V osvobozené vlasti pak vystřídal několik míst jako vedoucí školek v Molitorově, opět v lobkovických službách, v Karlových Varech u hotelu Internacionál a nakonec se vypravil získávat zkušenosti do Francie. Tady pobýval na několika místech v letech 1924-1927. Po návratu do rodných Poděbrad se rozhodl, že si založí vlastní zahradnictví. Za tím účelem si pronajal na Nymburském předměstí kus Boučkovy zahrady s malým dřevěným domkem přilepeným ke zdi. Neoženil se, vzal si k sobě svobodnou sestru Annu, která mu vedla domácnost a přivydělávala si jako domácí švadlena. Sestra zemřela za 2. světové války. Miroslav Jelínek se postupně vypracoval na znamenitého odborníka v květinářství, zeleniny pěstoval méně. Své zahradnictví úspěšně provozoval až do znárodnění v roce 1948 a pak tam ještě po řadu let, až do definitivního zrušení zahrady v roce 1958, stále pracoval. Tehdy po smrti lázeňského zahradníka Kuděje přešel do služeb města, kde mohl své zkušenosti uplatnit daleké lépe. Dohlížel na mladé zaměstnance, připravoval výsadbu záhonových parterů a dokonce šestnáctkrát vysazoval květinové hodiny. Miroslav Jelínek nebyl jen zahradníkem ale i členem velké místní sokolské rodiny, takže si s většinou Poděbraďáků tykal. Byl také velkým Skautem a jako vedoucí se staral i o stavbu klubovny, hřiště, loděnice a různé aktivity. Statečně vedl místní skautskou organizaci ilegálně i za okupace. Ve skautském duchu vychoval mnoho zdejších dětí, které pak našly dobré uplatnění v práci i v životě. Mladí i staří ho měli rádi, byl hovorný a měl smysl pro humor. Když došlo k bourání zdi u Boučkova domu, vzala za své i jeho chata a tak se přestěhoval na statek u Boučků, kde žil v jedné místnosti V létě 1979 uprostřed práce ho stihla mrtvice a protože se nemohl sám o sebe starat, získal místo domově důchodců v Rožďalovicích. Tady v osamocení žil až do své smrti. Shodou náhod i dům, kde dožil, byl krátce po jeho vystěhování zbořen. Čestné místo v řadě těch nenápadných, poctivých a pracovitých Poděbraďáků, kteří přispěli k současnému obrazu našeho města, i vzpomínka na něj mu právem patří. (JH)