*1883 – †1961
Není předmětem Poděbradské encyklopedie se podrobněji zabývat životem tohoto světově proslulého fotografa, rodáka z Příbrami. Ale protože se v jeho košatém životopise objevují dvě zásadní vazby na Poděbrady, tak na pozadí svébytného života a originální tvorby se ukáže, že i legenda jménem Drtikol patří k Poděbradům. Pocházel z rodiny drobného živnostníka a po nižším gymnáziu se vyučil fotografem. Potom pokračoval na odborné fotografické škole v Mnichově. Následně získával zkušenosti v ateliérech v Německu, ve Švýcarsku a také v Čechách. Po tříleté vojenské službě v roce 1907 založil v Příbrami svůj vlastní fotografický ateliér, ale finančně jej neutáhl, proto přesídlil do Prahy do Vodičkovy ulice. V té době se seznamuje s buddhismem, který se nakonec stal jeho celoživotním tématem. V Praze dosáhl vrcholu své fotografické tvorby a nebývalého uznání, což potvrdila i Grand Prix na světové výstavě v Paříži roku 1925. Dnes je vnímán jako umělec světového formátu a zakládající osobnost stylu Art Decco ve fotografii. Nejplodnější Drtikolovo období začíná v polovině dvacátých let minulého století, kdy jeho ateliér se stal centrem uměleckého života, velmi prosperoval a nejedna osobnost veřejného života, včetně T. G. Masaryka, si našla cestu do jeho ateliéru. Ale protože byl schopný podnikatel, zjistil, že se mu nevyplatí zhotovování dalších fotografických zvětšenin a navázal spolupráci poděbradskou fotografickou firmou Karla Podlipného Bromografia s filiálkou v Sadské. Většina Drtikolových zásadních fotografií, které se stále objevují na světových aukcích, vznikla ve zdejších laboratořích kopírováním mistrova negativu a nesou značku Bromografia Poděbrady. Tímto způsobem zpřístupnil své fotografie široké veřejnosti. Nejpřekvapivější na jeho bouřlivém životě je, že už v roce 1935 definitivně skončil s fotografováním a s výjimkou epizody po druhé světové válce, kdy krátce učil na grafické škole v Praze, se k fotografii už nikdy intenzivněji nevrátil. Náhlý konec jeho vyhlášeného ateliéru byl spojen především s dopadem ekonomické krize. Další pozornost pak upřel k malířství, kterému se nárazově věnoval už od dětství. Možná i proto se o jeho osobnosti a fotografickém díle široká veřejnost dozvěděla až po smrti. Drtikol se však vedle portrétů osobností mnohem víc proslavil ve světě umění ženskými akty. Z tváří žen na fotografiích lze vyčíst tušené milostné vzrušení, stejně tak touhu. Překvapivě modelek, ochotných se nechat fotografovat v Evině rouše, bylo velké množství. Některé modelky byly i uznávanými tanečnicemi a jedna z nich, tanečnice Národního divadla a zakladatelka první taneční školy pro dívky Ervina Kupferová (1899-1977) se stala v roce 1920 jeho manželkou. Společně měli jedinou dceru Ervinu (1921-2005). Ta se za války seznámila v Praze s elegantním poděbradským mladíkem Janem Bokem, kterého si v roce 1944 vzala za manžela, a v jeho domě v Poděbradech v Opletalově ulici založili rodinu. Manželství Bokových bylo naplněno narozením dcery Růženky (1944 – 2018), která později měla dvě děti Andreu a Martina. Manželství Drtikolových bylo sice v roce 1926 odloučeno a z následujícího manželského svazku v roce 1942 s Jarmilou Rambouskovou už žádný další potomek nevzešel. O dceru Ervínu se převážně starali rodiče matky. Teprve v padesátých letech došlo k intenzivnímu sblížení jediné dcery s otcem, ale v té době už plně propadl buddhismu a jako aktivní člen KSČ se pokoušel propojovat buddhismus s komunismem. Je dokonce považován za patriarchu českého buddhismu. Otcův myšlenkový, duchovnín svět prý představoval ve stáří dcery Erviny její velkou oporu. Nicméně přímá genetická linie geniálního fotografa a mystika Františka Drtikola pokračuje přes pravnuka Martina Knotka (1969) právě v Poděbradech. Není bez zajímavosti, že už v roce 1942 Drtikol daroval celý svůj originální fotografický odkaz Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze a podle odborníků se jeho dnešní cena hodnotou blíží jedné miliardě korun. (LL)