*1944
Narodil se v Pardubicích a vždy se považoval se za hrdého Pardubáka. Ve městě strávil třetinu svého života. Vyrůstal se třemi sourozenci s pečující maminkou a babičkou, které ho také názorově formovaly. Otec zemřel v jeho časném dětství, což se odrazilo i v hospodářské situaci rodiny. Maminka ho vedla k šetrnosti, která ho provází celý život. Po technické průmyslovce, která mu přiblížila fungování hmotného světa, byl krátce zaměstnán v pardubické Tesle. Ve svých 27 letech odešel na volání víry do litoměřického semináře. A bylo to zásadní, celoživotní rozhodnutí. Víra pro něj znamenala vše. Svůj život odevzdal do rukou hradeckého biskupa. Ne nadarmo říkal, že kam ho pošlou, tam půjde sloužit Bohu. Svůj církevní život započal v Náchodě, potom byl povolán na Vysočinu a před listopadem 1989 byl přeložen do Kutné Hory, kde prožil obnovu demokratického kapitalismu. Díky pozici arciděkana měl na starosti obnovu chrámu sv. Barbory. Nemalá tíže administrace zápisu do organizace UNESCO byla na jeho bedrech. Většinu svého života vědomě stál vzadu. Domníval se, že je správné pozorovat svět zezadu. V roce 2008 se po přeložení do Poděbrad stává zdejším proboštem a začíná tak psát novou životní kapitolu, i když Kutnou Horu neopustil mentálně, protože během svého působení tam navázal mnohá přátelství. V roce 2019 byl penzionován, odešel do Slavoňova, východně od Nového Města nad Metují, kde pečuje o renesanční dřevěný kostel, který se stal cílem věřících i jeho přátel. Život penzionovaného kněze pokračuje dál, snad už ne s takovou intenzitou jako v předchozích místech životní poutě. Stále slouží mše a zpovídá. Slavoňov představuje jednu farnost, nikoliv osm jako v Poděbradech či Kutné Hoře. Nutno dodat, že přesun z Poděbrad nesl těžce, ale smířil se, že v Poděbradech dožije svůj život. Jenže z biskupství přišla nečekaná změna. Ostatně podobné trauma zakoušel už v roce 2007, když odcházel z Kutné Hory. Každý den ve své funkci slavil mši svatou pro věřící, někdy dvě, ba tři, i když ostatní kněží touto cestou nešli. Jeho přítel a kněz Andrej Lukáček, který s ním sloužil v Poděbradech, ho kdysi charakterizoval jako dobrého člověka, ale který jedná jako ceremoniář. Raději věřící pozve do kostela než k sobě. Na druhou stranu, kdo měl tak mimořádnou příležitost sloužit mše v katedrále sv. Barbory, případně v děkanském kostelu sv. Jakubu? Měl spartánský přístup k životu, a to, co mu přebývalo, ušetřil a vynakládal na financování oprav církevních objektů. Vždy tvrdil, co jiného počít s penězi, když mu stačí málo a nemá děti? Vladimír Hronek byl člověk vnitřního dialogu – a to s lidmi i s Pánembohem. Oslovil-li ho někdo s věřících laiků, případně z občanů, neodmítl. Jeho kolegové se věnovali pastoraci, ale on člověku. Rád rozdával naději a sílu, aby potenciální energie nekončila u něj. Na druhou stranu mu někteří křesťané vyčítali, že neutvářel s lidmi intenzivnější společenství. Jeho specifičnost tkvěla v tom, že udržoval intenzivní vztahy s lidmi, kteří ho oslovili. Páter Hronek se účastnil dialogů pořádaných Institutem pro péči o kulturní a intelektuální dědictví. Rád si osvojoval nová a nová témata, či promýšlel ta stará, protože věděl, že právě v dialogu to staré se může ukázat v novém světle. Ačkoliv miloval dialog, nedocházel do nějakého klubu. Jednal pouze, pokud byl vyzván. Vedení dialogu pro něj bylo podstatnější než práce na výkaznictví farnosti, a proto na tuto činnost měl své spolupracovníky. Půjdeme-li ve stopách jeho díla během pastýřské služby v Poděbradech, můžeme uvést, že obnovil vitráže, spoluinicioval opravy filiálních kostelů v Žehuni, Choťovicích, Kostelní Lhotě, Kovanicích. Hronek se projevil jako ten, kdo svět kolem sebe udržuje, stejně jako kapky dopadající vody oživují a drží jistou entitu při životě. Jako poděbradský probošt působil v letech 2007–2019 a současně ještě vykonával funkci diecézního vikáře. Velmi rád pečoval o poděbradskou proboštskou zahradu, kde pravidelně trávil středy, jež byly pro něj dny fyzického odpočinku. Přes jeho otevřenost se nepodařilo rozšířit farní společenství. Starší zůstali, ale mladší se vypravili do jiných sborů, aby našli to, co potřebovaly jejich duše. Přesto během dlouhého života vytvořil pevné vztahy a lidé se k němu spontánně vracejí. Je vyhledáván, rozhodně není sám. (MS)