*1911 – †1981
Každý, kdo ji znal, potvrdí, že to byla opravdová dáma v životě i na jevišti. Narodila se v Chrudimi na 1. májový den. A když se přiblížil čas životního rozvažování, přemýšlela o divadle nebo medicíně. Jenže otec, přísný profesor tělocviku a kreslení, měl o budoucnosti dcery zcela jinou představu a Věra musela absolvovat obchodní akademii. Ale pak přes recitační školu v Pardubicích již kráčela za divadlem, kde její učitelé brzy rozpoznali nadanou studentku s velkým citem pro krásnou mluvu. V absolventském představení „Stín“, se kterým sjezdili řadu měst východních Čech, hrála velmi přesvědčivě ženu upoutanou na kolečkovém křesle. Navzdory nesmlouvavé výchově rodičů se už v 17 letech zasnoubila s Oldřichem Kerhartem, s akademickým malířem z významné poděbradské rodiny, který však byl o 17 let starší. Vztah dlouho nevydržel, ale otevřel jí dveře do uměleckého světa. Také proto Věra zůstala v Praze, živila se jako úřednice v Obilním monopolu a při práci vystudovala dramatickou konzervatoř. V té době se její rodina Zychova přestěhovala do Poděbrad, kde si pan profesor pořídil na Žižkově na důchod malou vilku. Také Věra se místo do angažmá v roce 1938 sice vrátila do Poděbrad, ale jako novomanželka místního lázeňského lékaře Zdeňka Balcara, leč manželství se nepovedlo a po čase se rozešli. V této době až do uzavření českých divadel za 2. světové války pohostinsky vystupovala v několika pražských scénách. Po boku Svatopluka Beneše a spolužáka z konzervatoře Vítězslava Vejražky třeba hrála v Komorním divadle ve Wildeho komedii „Na čem záleží“. Velkou školou pro ni byla spolupráce s populárním divadlem Anduly Sedláčkové, kde vedle majitelky divadla jí byl partnerem i Raul Schránil. Jejich hereckých výkonů si pochvalně všiml i obávaný kritik Jindřich Vodák. Navzdory profesionálnímu vzdělání také aktivně spolupracovala s Divadelním spolkem Jiří jako herečka i režisérka. Divákům utkvěly v paměti skvělé, oduševnělé herecké výkony v Rollandově „Hře o lásce a smrti“, v Hilbertově „Štěstí“ nebo pro ni v osudové Katajevově „Kvadratuře kruhu“ v roce 1935, kde si poprvé zahrála manželskou dvojici s Viktorem Knoblochem. Tam mezi nimi zřejmě přeskočila definitivní jiskra a navzdory neutěšeným válečným letům vedla k druhému manželství s tímto známým poděbradským advokátem. V té době dostala na doporučení herečky Jarmily Kurandové nabídku na brněnské angažmá, ale protože otěhotněla, musela odmítnout. Odměnou jí bylo narození milované dcery Viktorie. Po válce byla oslovená, že by si mohla zahrát v koprodukčním historickém filmu Evu Braunovou. Podle jejich vzpomínek, natěšená přijela na casting, ale když režisér viděl, že je o hlavu vyšší než herec obsazený do role Hitlera, z filmování rychle sešlo. Po roce 1948 manžel přišel o soukromou advokátní praxi a až do důchodu pracoval v dělnické profesi v Mepolu Libice. V té době, aby pomohla uživit rodinu, si Věra Knoblochová doplnila vzdělání o zdravotnický diplom a dvacet let pak pracovala jako zdravotní sestra a také jako pečovatelka v domově důchodců Luxor. Paradoxně to však bylo nejúspěšnější období v poděbradském ochotnickém spolku. Jako režisérka k hostování cíleně zvala spoustu známých profesionálních herců a sama hrála nezapomenutelné role, jako byla třeba její Kněžna v Jiráskově „Lucerně“, Čapkova „Matka“, Zeyerova Runa z „Radúze a Mahuleny“, nebo „Maryša“ bratří Mrštíků, kde po jejím boku postavu Lízala, hrál národní umělec Jaroslav Průcha. (Na fotografii jako Vassa Železnovová z roku 1957). A Věra Knoblochová nezapomněla ani na výchovu mládeže, řadu let porotovala recitační soutěže a učila také na dramatickém oboru Lidové školy umění. (VV)