*1798 – †1858
Vrstevník a důvěrný přítel Františka Turinského se narodil ve vážené měšťanské rodině, jejíž kořeny sahají do 17. století. Rodokmen, uložený v muzejním archivu, začíná Vítem Šantlem, krejčovským tovaryšem, který se usadil v Poděbradech v roce 1658. Jeho syn Jan se stal kantorem, miloval hudbu, vynikl jako basista na zdejším kostelním kúru a lásku k hudbě přenesl na mnoho svých potomků. S druhou manželkou z rodu Peků Jan Šantl vyženil dům čp. 19/I, poslední na jižní straně náměstí, a protože k tomu získal navíc zemědělskou usedlost na Nymburském předměstí, zanechal kantořiny a věnoval se hospodářství. Časem nabyl značného jmění, zasedal v městské radě a jako vážený měšťan zemřel v roce 1759. Rodu Šantlů patříval i přízemní řadový domek na Nymburském předměstí. Tady se narodil krejčímu Františkovi Šantlovi a Marii rozené Turinské syn Jan Nepomuk Jiří. V rodném městě žil do svých čtrnácti let, pak odešel studovat do Prahy gymnázium a později filozofii a práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. V roce 1826 se oženil s dcerou poděbradského mlynáře Vojtěcha Hlaváče Alžbětou, s níž měl šest dětí. Svou profesní dráhu začal na soudu v Městci Králové, kde byl pověřen vedením gruntovních knih. Z Městce Králové se po tříletém působení vrátil do rodných Poděbrad, kde byl v roce 1830 zvolen v relativně mladém věku za měšťanostu, respektive purkmistra. Už to svědčí o tom, jak byl respektován občany. Kromě toho vykonával ještě od roku 1831 místo justiciára (úředník na velkostatku vybavený soudní pravomocí) na Dymokursku. Z úřadu purkmistra v roce 1833 odstoupil a následující rok působil jako justiciár ve Smidarech a ve Skřivanech. V roce 1848 byl zvolen do Říšského sněmu za poděbradský a chlumecký okres, politicky se hlásil k pravicovým staročechům. Při soudní reorganizaci byl v roce 1850 jmenován přísedícím soudu v Českém Krumlově a šest let na to samostatným soudcem ve Strakonicích. Následující rok se vzdal státní služby a vrátil se do rodných Poděbrad, kde měl vykonávat profesi notáře. Bohužel uprostřed horečných příprav na stěhování se náhle roznemohl a po delší nemoci zemřel. Janu Jiřímu Šantlovi v Poděbradech patřil po rodičích zděděný dům na nymburském předměstí a s Alžbětou Hlaváčovou vyženil spojené domy čp. 8 a 9/I. (nacházely se při pražské silnici před mostem a byly zbořeny v 50. letech minulého století při rozšiřování nájezdu na most). Po prvním návratu do Poděbrad v roce 1833 koupil ještě v dražbě č. p. 20/I., klasicistní patrový dům, na východní strany náměstí. V roce 1904 byl dědici dům prodán, následně zbořen, a na jeho místě postaven novorenesanční okresní dům, dnešní radnice. Jan Jiří Šantl po sobě zanechal zajímavý literární odkaz, byť zcela poplatný své době. Kromě prvotiny Turkmenské písně, otištěné v roce 1846 v České včele, to bylo celkem osm dramatických děl. Divadelní hru „Kouzelnice Černoborka a kat Kutnohorský“ (1844), která jako jediná vyšla tiskem, s úspěchem uvedlo dvakrát v letech 1846 a 1856 pražské Stavovské divadlo. Šantl hru, plnou vlasteneckého nadšení, lásky k národu i rodnému městu, připsal poděbradským občanům. Je známo, že Šantl mimo Černoborku napsal také aktovky Staré hodiny (1844), Venkovské divadlo (1855), veselohry Lest proti lsti (1844), Vdovec a vdova (1846) a také romantickou hru Vlasta, kterou dokončil ještě nedlouho před svou smrtí. Kromě toho napsal i dvě historická dramata Jaroslav z Boskovic (1849) a Jiří z Poděbrad (1855). Zejména druhá hra, kterou psal jako reakci na tehdejší poměry, byla tak odvážná, že církevní cenzura zakázala její provozování. Šantl totiž do ní promítl nadšení roku osmačtyřicátého a tužby po národní jednotě, kterou podle něj rozleptávají cizinci. V postavě krále Jiřího se pokusil vyjádřit dobový ideál demokracie a také víru, že národ, který demokracii uznává a staví se za ni, odolá všem nepřátelům a nakonec zvítězí. Všechny Šantlovy dramatické práce zůstaly v rukopisech. Časem k nim přibyla ještě delší historická báseň Rozchod královský, překlad francouzské veselohry od J. N. Ricarda Synovec strýcem a pár drobností. Sepsal také rozsáhlou monografii o dějinách Poděbrad, která však zůstala jen v rukopise. Šantl byl rovněž výborným hudebníkem a dobrým skladatelem. Jeho prvními hudebními skladbami byly polonézy pro klavír, které v roce 1818 věnoval své budoucí ženě Alžbětě. Tiskem pak vyšlo několik jeho polek jako Šárčina lest (1842) a Podiebrader Tänze. Ty obsahovaly mimo jiné také Poděbradskou polku s textem: „Poděbradské pěkné pláně, požehnané rukou Páně, Vy jste zdoba českých věků, lůno krásenek a reků.“ Jan Nepomuk Šantl byl v roce 1858 pochován na starém poděbradském hřbitově při zdi nedaleko vchodu ze směru od kostela. Když se po zrušení hřbitova přenášely ostatky zemřelých do hrobů na nový hřbitov v Kluku, byly ostatky Jana Jiřího Šantla a dalších rodinných příslušníků také přeneseny. Náhrobek z růžového sliveneckého mramoru s malým kamenným křížkem na vrcholu a dávno nečitelným nápisem se ocitl na novém místě poblíž hlavního vchodu. Nadšený vlastenec, který chtěl upřímně a nezištně povznést kulturní úroveň svých rodných Poděbrad, upadl v úplné zapomenutí. (JH)