*1934 – †2010
Sklářská výtvarnice. Narodila se v Poděbradech, přesněji v Přední Lhotě, kam se její děda, majitel továrny na marmeládu, přestěhoval z pražských Vinohrad. Její rodiče si později našli byt v centru Poděbrad. Tam spolu se sestrou prožily strasti II. světové války. Když v 50. letech chtěly studovat, cejch továrníkových vnuček jim to znemožnil (přestože děd továrnu dávno prošustroval). Dagmar se proto vyučila malířkou skla ve sklářském učilišti v Novém Boru (1950-1953), poté absolvovala střední uměleckoprůmyslovou školu v Železném Brodě (1953-1957, oddělení rytí skla). Pak se dostavil obrovský úspěch – první cena – zlatá medaile v mezinárodní soutěži na XII. Trienále v italském Miláně v roce 1960 za nádherný tenkostěnný soubor. Tehdy pracovala jako návrhářka v Lednických Rovních na Slovensku, u hlavního návrháře její úspěch vzbudil nevoli, a tak odešla do Výzkumného ústavu užitkového skla v Novém Boru (1961–1966). Tam se setkala s partou mladých nadšenců, skvělých sklářů. Obnovovali zapomenuté techniky, kterým Dagmar, jediná výtvarnice v partě, dávala moderní tvář. Dodnes jsou prezentovány, jako nejlepší práce sklářského designu šedesátých let. V roce 1965 s lehkým srdcem opustila úspěšně se rozvíjející kariéru, vdala se, vrátila se zpátky do Poděbrad, kde se jí narodily dvě dcery – Linda a Lucie. Spolu se svým manželem Ing. Antonínem Seifertem, který tu byl zaměstnaný na ČVUT, prožili šťastné manželství. S kariérou to zprvu bylo horší. Po šestileté přestávce spojené s mateřskou dovolenou se stala nejdříve knihovnicí, potom samostatnou výtvarnicí Skláren Bohemia v Poděbradech. Dagmar sice získala post výtvarnice ve zdejších sklárnách, tady ale panoval názor, že takové povolání je spíš darmožroutství. Po čase se, díky zájmu ze světa, přeci jen podmínky zlepšily. Byla zvána na různé veletrhy např. v Itálii nebo Anglii. Její návrhy tvarů a dekorů pro broušený olovnatý křišťál byly oceněny v oborových a celostátních soutěžích o vynikající výrobek roku, získala za ně medaili na Mezinárodní výstavě skla a porcelánu v Jablonci nad Nisou (1979), Cenu generálního ředitele Skloexportu za komerčně nejúspěšnější domácí sklo roku 1988 a první cenu za soubor „Oceán“ na výstavě SiBo 1989. V osmdesátých letech také absolvovala úspěšné podpisové tour po USA, kde její velkorysé dekory na nádherném olovnatém křišťálu uváděly Američany v úžas. Svět skla byl její celoživotní láskou, své zkušenosti předávala zdárně dál svým potomkům i žákům na poděbradském sklářském učilišti. (LuS)