*1944
Jedna z klíčových postav české kardiologie přelomu 20.–21. století se ke svému oboru dostala víceméně náhodou. Kvůli dědečkovi, který měl za první republiky v Praze v Panské ulici velký obchod s látkami, po roce 1948 Michaelův tatínek Emil Aschermann mohl pracovat jen v dělnických profesích. Maminka Ludmila sice vystudovala pedagogiku, ale protože měla vážné zdravotní problémy se srdcem, tak zůstala trvale v domácnosti. K tomu vedle Michaela vychovávala ještě staršího syna Jindřicha (1942) a nejmladší dceru Ivanu (1949). Michael měl to štěstí, že se jako malý pacient potkal s jedním ze zakladatelů československé pediatrie profesorem Františkem Blažkem. Tam je možná ona iniciační inspirace pro budoucí lékařskou dráhu. Po maturitě v roce 1963 se přihlásil na medicínu, kam byl přijatý až na odvolání, když se proti rozhodnutí o nepřijetí postavila za vzorného studenta jeho vlastní střední škola. Na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy se opět potkal profesorem Blažkem, u kterého dělal státnice, a nakonec v závěru jeho života sám mu byl jako lékař nablízku. Vlastně Michael Aschermann měl mimořádné štěstí na učitele a mentory, kteří stáli u jeho profesního růstu, a navíc to byly často zakladatelské kapacity, jako například endokrinolog Josef Charvát, neurolog Kamil Henner, anatom Ladislav Borovanský, nebo psychiatr Vladimír Vondráček. Takové osobnosti člověka pozitivně formují, ze žáka se postupně stane partner, a nakonec i učitel. Po ukončení vysoké školy a vojenské základní službě získal první neocenitelné zkušenosti v Nemocnici na Pleši, kde se potkal s řadou vynikajících praktiků. Ale odtud již jeho profesní dráha směřovala na pražské kliniky. Je dílem náhody či řízením osudu, že v Nemocnici na Pleši později od roku 1989 pracovala jako uznávaná onkoložka i jeho manželka Alexandra a dlouhý čas tento ústav vedla i jako ředitelka. S příchodem do Prahy cesta profesora MUDr. Michaela Aschermanna, DrSc. byla už víceméně jasná, tedy pokud šlo o kardiologii a schopnost i touhu předávat své zkušenosti jako pedagog. Jenže několikrát odmítl vstup do KSČ, a tak se docentury dočkal až v roce 1991 a profesorský diplom z rukou prezidenta republiky převzal až v roce 1999. Ale do té doby úspěšně pracoval na svém odborném i pedagogickém růstu. V kardiologii se zaměřil na invazivní diagnostiku a intervenční kardiologii. V letech 1997–2004 působil jako přednosta II. interní kliniky VFN Praha Byl mezi prvními, kdo v Československu prováděli koronární angiografie, čímž se nesmazatelně podílel na přicházející revoluci v diagnostice a léčbě ischemické choroby srdeční. Společně s dánskými kardiology už v devadesátých letech minulého století byl mezi prvními, kdo zásadním způsobem změnili léčbu akutního infarktu v celém světě. Princip spočíval v tom, že pacientům bylo v akutní fázi provedeno mechanické otevření uzavřené věnčité tepny (koronární angioplastika). Praxe potvrdila, že jde o správnou a úspěšnou cestu, která úmrtnost na akutní infarkt snížila ze 40 % na 8–10 %. Není proto divu, že se na této cestě potkal i s Poděbrady. Původně je už poznal jako malý chlapec, když do Poděbrad jezdil za maminkou, která si tady opakovaně léčila nemocné srdce. Později, už jako přední odborník, byl v roce 2000 přizván do vědecké rady poděbradských lázní a toto učené kolegium vede jako jeho předseda od roku 2020. Zcela zásadním způsobem se tak podílí na moderních léčebných postupech úspěšně aplikovaných v poděbradských léčebných zařízeních, kde také svými pravidelnými přednáškami přispívá k popularizaci oboru. V letech 2004–2006 byl předsedou České kardiologické společnosti a nadále je jejím místopředsedou. Působí také jako člen Scientific Committee of European Society of Cardiology a patří mezi přední evropské kardiology, kteří obdrželi čestný titul Founding Fellow of the European Society of Cardiology. V roce 2009 převzal od prezidenta republiky Medaili za zásluhy za průkopnictví v oblasti nových metod v kardiologii. Osobně však za největší úspěch považuje skutečnost, že mohl vychovávat úspěšné následovníky v oboru. Jeho snaha přinést českým kardiologům kvalitní vzdělávací materiály dala vzniknout rozsáhlé učebnici Kardiologie, která pod jeho vedením byla vydána poprvé v roce 2004. Profesor Aschermann má syna Ondřeje (1971), který pokračuje v otcových stopách jako kardiolog a Marka (1974), učitele jazyků, znalce a průvodce po Jižní Americe. A dlouhodobě nejoblíbenějším sportem pana profesora je orientační běh. V roce 2009 byl oceněn Čestnou medailí města Poděbrady. (LL)
.