*1895 – †1993
Starší generace narozená někdy do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století si ji bude zřejmě pamatovat jako typickou předlistopadovou figurku, která nechyběla na tribunách každoročních oslav Prvního máje nebo Velké říjnové socialistické revoluce. Drobná osoba s hustými bílými vlasy nosila na prsou řadu vyznamenání a v očích revoluční zápal. Narodila se jako manželská dcera Josefa Stehlíka a Barbory Stehlíkové, za svobodna Táborské. Pokřtěná byla v Poděbradech, kde pak strávila celý dlouhý život. Otec byl syn chalupníka v Záhoří u Železného Brodu a v Poděbradech našel s rodinou nový domov i práci. V Poděbradech Hedvika Stehlíková absolvovala měšťanku a následně obchodní školu a zpočátku pracovala jako obchodní příručí. Ve dvacátých letech minulého století letech se spolupodílela na založení místní organizace KSČ, a to ji celoživotně názorově nasměrovalo hodně doleva a zejména k nekritickému obdivu k Sovětského svazu. I proto v roce 1928 byla v Poděbradech také u založení pobočky organizace přátel Sovětského svazu. K němu upínala své neskrývané sympatie, což samozřejmě umocnil zásadní podíl Rudé armády na osvobození Československa na konci druhé světové války. Nic na její víře nezměnily stalinské represe ani okupace v roce 1968. V roce 1938 byla krátce vězněna za protistátní činnost, což se opakovalo i za Protektorátu, kdy byla zadržena 15. října 1941 za distribuci letáků. Z dnes již nedohledatelných důvodů, na rozdíl od jiných zadržených členů místního ilegálního odboje, byla asi po čtrnáctidenním věznění propuštěna a po zbytek německé okupace se už nijak neangažovala. Budiž jí připsáno ke cti, že si vzala patronát nad dvěma dcerami sousedky, která zahynula v Osvětimi. Ve svém pozdějším životopise uváděla, že údajně ukrývala i ruského zajatce, který utekl z transportu, ale toto tvrzení také už nelze dnes ověřit. Faktem je, že se ihned v květnu 1945 zapojila jako dobrovolná ošetřovatelka v poděbradských lázeňských domech, kde byli umístěni ranění sovětští frontoví vojáci. Později finančně i osobně pomáhala také řeckým dětem, které byly po roce 1948 přesídleny do Československa, protože v Řecku v letech 1946–1949 probíhala krvavá občanská válka. V roce 1956 se stala pro její život zásadní událost. Na pozvání sovětské strany za neochvějnou věrnost komunistickým ideálům poprvé navštívila Sovětský svaz. Od té doby tam jezdila bezmála každý rok. S přibývajícím věkem se však už zaměřila spíš na zdravotní rekreaci na Krymu, poblíž legendárního pionýrského tábora Artěk. Své zážitky z cest a ze setkání se sovětskými pionýry a komsomolci pak barvitě a s nezdolnou energií tlumočila na stovkách besed, které pořádala nejen na poděbradských školách. Proto také dostala přezdívku, ke které se hrdě hlásila – pionýrská babička. Na besedách s oblibou rozdávala sovětské odznáčky, kterých měla vždycky velkou zásobu a ochotně dodávala kontaktní adresy sovětských dětí, které si chtěly dopisovat s nějakým vrstevníkem z Československa. Což, s ohledem na povinný ruský jazyk, nebylo zase až tak od věci. Hedvika Bacílková uměla bez problémů a velmi charakteristickým způsobem vystupovat na veřejnosti. K tomu získala dobrou průpravu v místním Divadelním spolku Jiří, kde od třicátých let 20. století byla jeho hojně obsazovanou členkou a v padesátých letech dokonce ve funkci předsedkyně spolek asi patnáct let vedla a také s ním opakovaně vystoupila i na Jiráskově Hronovu. Často zvala nejen děti k sobě do malého bytu nedaleko základní školy, kde to trochu vypadalo jako ve svatostánku nějaké pravoslavné církve. Každý kousek zdi byl ověšen a oblepen fotografiemi ze Sovětského svazu, vedle sebe viseli Lenin, Stalin, aktuální i bývalí generální tajemníci. Vitríny byly plné nejrůznějších laciných suvenýrů, tu s rudou hvězdou, jindy se srpem a kladivem. Sbírka všeho možného, co si z východních cest přivezla do Poděbrad. Její nekritické nadšení řadu lidí provokovalo, jiné přivádělo k úsměvu, jiným byla lhostejná. Ale v každém případě byla bezmála třicet let (až do roku 1989) v Poděbradech rozhodně nepřehlédnutelná. Jejím manželem byl strojník Jaroslav Bacílek (1890) a společně měli dceru Jaroslavu (1920), která se později provdala na Vysočinu. (LL)