*1901 – †1980
Rodák z obce Vykáň na Českobrodsku přes prvorepublikové hudební angažmá ve Františkových Lázních a Čelákovicích se nakonec dostal do Poděbrad, kde završil svou hudbou naplněný život. Narodil se do zemědělské rodiny, kde tatínek sám muzicíroval a měl radost, že svou lásku k hudbě přenesl i na syna. Ten ještě před první světovou válkou vychodil obecní pětitřídku a rodiče ho dali do učení na zedníka. Otec ho doma amatérsky učil na svou oblíbenou trubku, v nedalekých Kounicích ho zase vesnický kapelník cvičil hrát na housle. Jako samouk zvládal i další nástroje a už jako mladík se stal vítaným členem venkovské kapely kapelníka Fereše. Za ním se ovšem musel vydat na druhou světovou stranu, než byly Kounice a to do Mochova. Všude chodil pěšky, ostatně jinak to ani tenkrát nešlo. Ale Alois měl jasnou motivaci, kterou byla láska k hudbě a smutno je samotnému muzikantovi. Dovednost hry na více nástrojů mu pomohla, když narukoval do armády. Byl přiřazen v Praze do vojenské kapely, kde se dál zdokonaloval ve hře na další strunné i dechové nástroje. Vedle zmíněných houslí a trubky hrál dobře na violu, kontrabas, trombón, lesní roh, baskřídlovku a heligón. A díky hudebnímu talentu mu nebyl cizí v podstatě jakýkoliv nástroj. Navíc na vojně se konečně naučil i noty a díky tomu, že pasivně znal všechny nástroje, pomalu začal pronikat i do tajů skladby. Nic na tom, že neměl odborné hudební vzdělání. Dokázal skládat melodie, upravovat hudební literaturu pro potřeby konkrétních dechových nebo smyčcových souborů. Po válce se snažil v Praze porůznu živit jako muzikant u různých kapel a několik let byl také členem orchestru velké operety v Karlíně. Vysvobození z finanční nejistoty byla v roce 1929 nabídka na pozici městského kapelníka a učitele hudby v Čelákovicích, kde vydržel až do vypuknutí války. S Čelákovickými muzikanty spolupracoval na amatérské bázi i za války a například na jaře roku 1941 společně s místními ochotníky nastudoval a uvedl operetu Polská krev Oskara Nedbala. Na živobytí si však musel vydělávat jako brusič v místní strojírenské firmě. Po válce přijal nabídku do lázeňského orchestru ve Františkových lázních, kde zastupoval občas i kapelníka, ale na západě Čech se neusadil. Naopak, vrátil se do Polabí a od roku 1952 se nastěhoval do Poděbrad, kde se stal členem zdejšího nově koncipovaného lázeňského orchestru, vyučoval na lidové škole umění, vedl dechový soubor Poděbradka jako kapelník a podílel se významně na výchově místní mládeže jako vedoucí dětského dechového orchestru a harmonikového souboru mladých. Všemu se věnoval až do pozdních let života. Vedle velkého množství notových materiálů, které rozepisoval a upravoval pro potřeby vlastní i jiných kapel, sám také stále intenzivně komponoval hudbu. Složil a instrumentoval přes stovku skladeb. Byly to pochody, polky, valčíky, tanga, hudební směsi i klasické koncertní skladby, skládal také církevní hudbu jako je například Vánoční koledová mše. Některé nejzdařilejší skladby (Čelákovická polka, Hasičská polka, valčík Když listí opadá, nebo vlastenecký pochod Za vlast a národ z roku 1939) byly vydány u nás i v zahraničí. Alois Balvín byl opakovaně oceňován v rámci města i okresu za svou práci pro propagaci hudebního života a jeho autorská díla byla pravidelně zařazovány na program nejen poděbradských kolonádních koncertů. Zpracováno ve spolupráci s Městským muzeem Čelákovice. (LL)