*1722 – †1787
Dominikánský kněz a hudební skladatel se narodil v Poděbradech. Gymnázium a následné studium teologie však už absolvoval v Praze na Starém Městě u dominikánů, do jejichž řádu také vstoupil. Nevíme, zda šlo o svobodnou volbu. Pravděpodobnější asi je, že pro něho, stejně jako pro mnohé chlapce z malých českých měst a chudších rodinných poměrů, to byla jediná možná cesta ke vzdělání. Po absolvování studia byl, jak bývalo v řádu zvykem, vyslán do Itálie, aby prohloubil své vědomosti. V letech 1752–1755 tak pobýval v Římě a v Bologni. Po návratu do Prahy působil jako profesor řečtiny a staroslověnštiny na Karlově univerzitě. Zároveň se stal převorem domovského dominikánského kláštera v Praze u sv. Jiljí. Po dvaceti letech svého působení, roku 1775, byl jmenován řádovým provinciálem, tedy představeným všech dominikánských klášterů v českých zemích. V době tvrdých josefinských reforem cílících na zrušení nebo omezení mnišských řádů a klášterů v habsburské monarchii to byla nesnadná funkce. Během svého života Beck napsal řadu latinských teologických traktátů, které vyšly tiskem v pražských nakladatelstvích. Po celý život se také věnoval hudbě. Už jako chlapec-sopranista zpíval v dominikánském chrámovém sboru u sv. Jiljí na Starém Městě v Praze. V dospělosti se věnoval skladbě. Kromě drobných příležitostných dílek je autorem symfonie, věnované pražskému arcibiskupovi Antonínu Příchovskému z Příchovic. Roku 1786 se dokonce dočkala úspěšného veřejného provedení. Místo posledního odpočinku G. J. A. Becka dnes neznáme, bývalý klášterní hřbitov byl podobně jako mnohé jiné nacházející se uvnitř města zrušen josefinským nařízením roku 1784. (LK)