*1932 – †2008
Narodil se v malé obci Petrovice nedaleko polských hranic. Už v sedmi letech se začal učit na housle v hudební škole v Ústí nad Orlicí, aby tak dostál starému úsloví, že v Oustí umí každý housti. Ústeckoorlicko je odnepaměti kraj plný skvělých muzikantů. A protože Jaroslav Bednář projevoval hudební talent, pokračoval na dalším nástroji, který nebyl zcela běžný – fagot. Jaká byla pohnutka, už dnes nezjistíme, ale od svých čtrnácti let začal hrát na tento specifický dřevěný nástroj s hlubokým zvukem u místního penzisty Jaromíra Lahůlky, který ve dvacátých letech minulého století, ač byl původní profesí úředníkem pojišťovny, několik let dirigoval Chrudimskou filharmonii. Mezi tím Jaroslav Bednář vystudoval průmyslovku a zkusil jít za hlasem srdce, za dalším hudebním vzdělání. V roce 1951 byl přijatý na kroměřížskou konzervatoř do třídy Josefa Ducháčka. Po druhé maturitě se rozhodl pokračovat ve svém hudebním rozvoji a v roce 1955 byl přijatý ke studiu hry na hoboj na pražskou HAMU do třídy profesora Karla Pivoňky. Šlo o mezinárodně respektovaného instrumentalistu, který už od dvaceti let působil jako první fagotista v Národním divadle v Záhřebu a později i v pražském Národním divadle a od roku 1939 se věnoval pedagogické práci. Vysokou školu Jaroslav Bednář absolvoval v roce 1959 a téhož roku se s úspěchem představil na Reichově mezinárodní soutěži dechových nástrojů při festivalu Pražské jaro. Následně dva roky působil v orchestru divadla D 34 u Emila Františka Buriana. Ale stále víc ho profesionální zájem táhl ke koncertní činnosti, a tak přijal nabídku na pozici prvního fagotisty Středočeského symfonického orchestru, který byl právě v roce 1961 založen v Poděbradech. Tam se později také seznámil s místní učitelkou Zdeňkou Baštovou (1936–2025) a po sňatku se stal už doživotním Poděbraďákem. Manželství však nebylo naplněno dětmi. Jaroslav Bednář se mimo práce v domovském orchestru soustavně věnoval sólistické, komorní a pedagogické činnosti. Už v roce 1962 založil komorní soubor Poděbradské dechové kvinteto a Collegium musicum Poděbradiensis, na které v novém složení navázala roku 1985 Zámecká kapela krále Jiřího z Poděbrad. Všechny komorní soubory působily v různých nástrojových obměnách až do konce roku 1991. Jako sólista vystupoval, vedle domácího poděbradského orchestru se Severočeskou státní filharmonií, Západočeským symfonickým orchestrem v Mariánských lázních, Komorní filharmonií Pardubice a Plzeňským rozhlasovým orchestrem. V Poděbradech se také začal věnovat vlastní pedagogické práci na zdejší hudební škole. Vedl tam třídu dechových dřevěných nástrojů, tedy vedle fagotu třeba i hoboj, klarinet nebo flétny. Na škole nepřetržitě působil až do roku 1993 a následně pokračoval dalších deset let na ZUŠ v Pečkách. Už od roku 1982 byl členem profesní organizace Svazu českých skladatelů a koketních umělců. Během své hudební dráhy spolupracoval s řadou významných českých i zahraničních dirigentů – Jiří Bělohlávek, Antonín Devátý, František Dyk, Vladimír Válek, Wolfgang Kupke, nebo třeba Hans Storck. Se Středočeským symfonickým orchestrem se zúčastnil mnoha zahraničních koncertů a zajímavou životní kapitolou bylo jeho opakované hostování v letech 1992–1993 ve festivalovém orchestru Massimo Teatro v Palermu. (LL)