*1877 – †1934
Historik umění prof. PhDr. Vojtěch Birnbaum se narodil v rakouském Döblingu (dnes součást Vídně). Jeho otec Ing. Adalbert Birnbaum (1833–1881) byl stavitelem rakouských železničních tratí. Matka Božena (1849–1928) byla sestrou sochaře Bohuslava Schnircha, jehož matka Eleonora, rozená Kulichová, pocházela z Poděbrad. Po manželově předčasné smrti se Božena Birnbaumová vrátila i s dětmi k příbuzným do Poděbrad. Už v květnu 1883 se tu znovu provdala, a to za lékaře Bohumila Boučka (1850–1926), budoucího spoluzakladatele poděbradských lázní, mecenáše a společensky velmi angažovanou osobnost města. Vojtěch Birnbaum v Poděbradech absolvoval obecnou školu a pak přešel na gymnázium v Kolíně a následně v Praze. Když se rozhodoval o dalším studiu, byl to právě matčin bratr Bohuslav Schnirch, který ho přivedl k myšlence studovat dějiny umění. Studium započal roku 1896 v Praze na Karlo-Ferdinandově univerzitě a od roku 1897 v něm pokračoval ve Vídni, kde byl žákem předních představitelů vídeňské školy dějin umění, Franze Wickhoffa a Aloise Riegla. Roku 1904 obhájil disertaci o starokřesťanské sakrální architektuře, získal doktorát filozofie a odjel na sedmiletý studijní pobyt do Itálie, kde se věnoval antické architektuře. Po návratu roku 1911 působil v Čechách, účastnil se výzkumu českého středověkého umění pod vedením prof. Zdeňka Wirtha. Za první světové války narukoval jako týlový důstojník na válečnou frontu do Dalmácie. Tady se mu podařilo dokončit svou publikaci o ravennské architektuře (knižně 1916), na jejímž základě se roku 1919 habilitoval pro obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V té době se svou vzrůstající odbornou autoritou postavil proti záměru zbourat v Poděbradech silně chátrající bývalý špitál Kunhuta s nádherným barokním portálem z 18. století. Už v roce 1921 byl jmenován mimořádným profesorem dějin umění na Univerzitě Karlově se specializací na starověké a raně středověké evropské umění a od roku 1928 pak působil jako řádný profesor dějin umění a krátce před smrtí byl pro školní rok 1934/1935 jmenován do funkce děkana Filozofické fakulty UK. Do funkce však s ohledem na nečekané úmrtí nikdy nenastoupil. Orientoval se na výzkum románské a gotické architektury a metodologii oboru. V roce 1927 byl jmenován řádným profesorem dějin umění a po odchodu Karla Chytila (1857-1934) do důchodu působil na pozici ředitele Ústavu pro dějiny umění. V otázkách památkové péče se řídil především zásadami vídeňské školy dějin umění a prosadil roli historika umění jako důležitého hlasu v památkové péči vedle role aktivních architektů. V druhé polovině dvacátých a v první polovině třicátých let 20. století se na Ústavu pro dějiny umění vytvořila legitimní a respektovaná „Birnbaumova škola“. Významnou součástí jeho práce byla ochrana uměleckých památek (od roku 1917 pracoval v rakouské Centrální komisi pro ochranu památek; v letech 1914–34 byl členem Klubu pro starou Prahu, krátce i jeho předsedou). Z pozice představitele Klubu za starou Prahu ostře polemizoval se stavebními úpravami Pražského hradu iniciovanými T. G. Masarykem a provedenými Josipem Plečnikem. Spolupracoval se všemi významnými osobnostmi oboru (Z. Wirth, V. V. Štech, A. Matějček, J. Cibulka, J. Pečírka ad.). Zájem o moderní architekturu mu mimo jiné zprostředkoval celoživotní přítel, architekt Antonín Engel, který navíc byl synovcem Birnbaumova nevlastního otce MUDr. Boučka. Roku 1926 se Vojtěch Birnbaum oženil s Alžbětou Breindlovou, historičkou umění, první ženou, která absolvovala obor umění na FF UK. Po necelých deseti letech manželství však Birnbaum předčasně umírá na následky srdečního infarktu. Pohřben byl v Poděbradech a s ohledem na jeho celoživotní obdiv k baroku, hrob jeho a manželky zdobí autentický barokní kříž, který tam z nějakého zrušeného hřbitova umístili jeho vděční studenti. Dnes je kříž nejstarším artefaktem poděbradského hřbitova. Jeden z nekrologů popisuje osobnost zesnulého děkana takto: „Jen ten, kdo znal velikou osobnost profesora Birnbauma v jeho vlastním oboru, kdo znal jeho ryzí a aristokratickou povahu geniální intelekt a duševní sílu, může pochopit, jak nenahraditelnou ztrátou je jeho odchod“. (LK)